A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Tento vynikající válečný film s velice silným (pravdivým) příběhem natočený režisérem Stanislavem Rostockým ani trošku (po skoro padesáti letech) nezestárnul, ba právě naopak. Obzvláště při srovnání s moderním remakem (i když docela povedeným) vítězí vysoko na body. Výborná kamera i hudba, krásné přírodní záběry v kontrastu s drsnými bojovými scénami a strhující příběh s typově přesně vybranými představitelkami hlavních hrdinek (většina z nich byla před kamerou poprvé). Pouze Olga Ostroumová měla větší zkušenosti, Irina Ševčuk snad pouze z jednoho filmu, ale v budoucnosti své kvality (minimálně v "Bimovi") potvrdila. Každopádně všechny to "uhrály" na jedničku (včetně představitele staršiny) tak, že na jejich postavy jen tak hned nezapomenete. Zajímavý režisérův nápad, že reálné scény budou černobílé, retrospektivy hlavních hrdinek i závěrečný epilog, které byly barevně, odkrýváním osudů hlavních hrdinek jen umocnily celkové vyznění tohoto vysoce emotivního díla i účinek na diváka a myslím si, že velká většina diváků na tento film jen tak lehce nezapomene, což se myslím u novějšího zpracování (z roku 2015) tak přesvědčivě tvrdit nedá. ()
Reziser Rostockij je v ramci byvaleho ZSSR podla mna pekna lama. Nenatocil nic, co by stalo za zmienku, a tudiz o velikanoch nielen ruskej kinematografie /Tarkovskij, Michalkov/ moze len snivat, a to nespominam svetovych velikanov /Kurosawa, Bergman/. Ideologicky je film priserne zatazeny, ukazuje len schematickych sovietskych hrdinov /teda vlastne hrdinky/, ktore maju radi vlast a chcu ju branit. To je sice pekne a chvalyhodne, ale rezisersky je film odbyty, nuda dostala priserne vela priestoru a herecke vykony? Take nieco tu nie je. Skoda, potencial to malo, nadherna priroda to nezachrani : 30 % ()
Myslim, že na rok vzniku a dobu tuhý Brežněvovo vlády, je film docela apolitickej, to mnohý americký filmy jsou daleko víc propagandistický, ideologický, aniž by je do toho někdo tlačil. A tu jejich oddanost matičce Rusi mají Rusáci prostě v sobě. JInak krásnej, poetickej film, kdy skutečně získáme až emotivní vztah k hlavním hrdinkám a jejich osudu. Taky pěkná, severská krajina hraje dost důležitou roli. Jo a nevim, jestli jsem nekdy viděl ve filmu nahuštěno tolik přirozený ženský krásy. To by v Hollywoodu nedali :-)! ()
Na to, že byl film natočen v roce 1972, byl překvapivě málo angažovaný. Čekal jsem daleko větší porci komsomolu a úderně budovatelských dialogů, místo toho jsem dostal velmi slušně natočený válečný snímek, který bych klidně hodnotil i větším počtem hvězdiček, kdyby nebylo nešťastných barevných scén. Ty celý film rušily a udivovaly pantomimou i očními souboji a celkově působily pohádkově a zbytečně. ()
Ženská kapitola na východní frontě je povedený film, jenž trochu zestárnul, občas má velmi naivní výraz a dočkáme se i oblíbených chvilek ideologie. Jenže Rostockij umí vyprávět, hraje si s lehce figurkovitými charaktery, až s nimi bojujete a na konci vás emočně vyždímá tak zručně, že ty slzy chytat nestačíte. Němci jsou opět jen anonymní zlo, které nezná slitování. Herecká sestava je velmi sympatická a první hodina, kde se vlastně všichni seznamují dávám všem dostatek prostoru. Akci si v Rusku uměli pohlídat vždycky, takže se nebojte žádných lapsů. Film je víc poetický, než drsný, takže divák je tlačen hlavně po emoční stránce, jatka se nekonají. Ruské válečné filmy prostě mají všeobecně vysokou úroveň a tahle křehčí "týmovka" to jen potvrzuje. Holky přijeli na frontu sestřelovat letadla, ale nečekaně se dostanou do bojů na zemi a válka netančí jen na pánskou volenku... 80% ()
Galerie (47)
Zajímavosti (6)
- Zvukaři si dali záležet, aby do filmu doplnili velké množství ptačích hlasů. Téměř po celou dobu se ozývá zpěv pěnice černohlavé, slyšet je také žluva hajní, kukačka obecná, hrdlička divoká, slavík obecný, křepelka polní či puštík obecný. (Fjera)
- Ve 108. minutě v českém dabingu řiká vojín Rita Osjanina o zabité Gurvičijové: „Měla samé jedničky. Ve škole i na univerzitě.“ Ve smyslu, že byla premiantka. Jenomže v Rusku je opačný systém hodnocení, takže v originále musela mít samé pětky. Dabing je tak přizpůsoben našim poměrům, což je sice dobré pro neznalé ruských reálií, ale pro znalé je to trochu zmatečné. (Petsuchos)
Reklama