Panna zázračnica

Na tento film by se neměl dívat nikdo, kdo od filmu očekává konzervativně vyprávěný příběh. Zde není příběh žádnou důležitou složkou, ale pouze okrajovou záležitostí, která ve výsledku podtrhuje surrealistickou snahu o osvobození mysli a nejednoduchého zachycení představ. V souvislosti s tímto netradičním dílem se musí zmínit zejména čtyři jména. Dominik Tatarka jako autor knižní předlohy i scénáře, který se pohybuje oproti knize v jiné rovině. Štefan Uher jako osobitý režisér filmového díla. Kameraman Stanislav Szomolányi, jehož obrazy lehkým způsobem přeměňují představy ve skutečnost a skutečnost ve fantazii. A scénograf Anton Krajčovič, který dokázal do prvků zabudovat strohost, bezútěšnost, naději i zoufalství. I přínos autora hudby Ilji Zeljenky je nezanedbatelný. Ti všichni a další se nepřehlédnutelně podepsali pod výtvor, kde se vytrácí ta křehká hranice mezi skutečností a představou. Tyto dva paralelní světy se vzájemně proplétají, povzbuzují i vymezují. Nenásilně a zcela přirozeně vstupuje jeden svět do druhého, aby jím otřásl a změnil ho. Doba děje je pouze naznačovaná a o to intenzivnější je její působnost. Velikost umění jedinečně parafrázuje samu sebe. V symbolech i ve skutcích. Ústřední postavou je mladá žena Anabella Čitovská (zajímavá Jolanta Umecka s hlasem Evy Rysové). Anabella je postavou i nejvýraznějším symbolem. Její pohnutky jsou ze všech pohnutek nejpraktičtější. Její význam přesahuje mnoho rozdílných podob. Anabella je smyslné toužení i zhmotnění vznešených představ. Anabella je inspirativní múzou i bájným cílem, jehož chce každý dojít. Anabella je vytouženým vrcholem i koketou. Anabella je bolestivou skutečností. Anebella je neuchopitelná sladkost. Anabella se snaží přežít a vzývá náruč smrti. Anabella je to, čeho chce dosáhnout umění. Umění se k Anabelle přibližuje, snaží se jí pojmout jako celek i po částech, přesto jí nikdy neprostoupí celou. Vše je hnáno freudovskými antipóly Érosem a Thanatem. Jednu polohu umění představuje nejtalentovanější z malířů a ostatních umělců Tristan (dobrý Ladislav Mrkvička), nejumělečtější, nejsvobodnější i nejprozíravější ze všech. Slovo umění dostává svůj pravý surrealistický výraz. U něj se realita propadá do představ, které ožívají v celé své kráse a umožňují vše. Být kdekoliv, čímkoliv a s kýmkoliv. Za každým vrcholem se skrývá další a ještě vyšší. Ale žádný nemůže mít stejnou velkolepost jako Anabella. Anabella se stává posedlostí, jejíž obraz žene vpřed a dál i utápí žal ve vodních hlubinách. Anabella se stává touhou po významném činu. Druhou polohou umění je sochař a funebrák Havran (zajímavý Otakar Janda s hlasem Ivana Rajniaka). Tato poloha je motivovaná společenskou účastí a veřejným prosazením. Havranovo umění je pomníkem pomíjivosti slávy a všeobecné důležitosti. Je to umění, které je svázáno oficiálností a bezduchostí. V kontextu k Anabelle se upíná k přírodě, která představuje vrchol umění i vrchol kýče zároveň. Jeho nejsladší pomstou kruté realitě jsou posmrtné masky. Výraznou postavou je básník Vnuk (sympatický Marián Polonský s hlasem Ivana Letka) se schizofrenním pokusem o zdolání vytouženého ztělesněného snu jménem Anabella. Z dalších rolí: asistent na univerzitě a člen nekonformní umělecké skupiny s představou Anabelly jako svého chybějícího libida Gallo (Karol Béla s hlasem Leopolda Haverta), průbojný malíř stejné skupiny s tělesnou touhou Vilo (Štefan Bobota s hlasem Slavomíra Zahradníka), ctihodný i vysmívaný profesor malířství Mrož (František Kudláč), chtivý a nedočkavý prokurista Máčik (Eduard Bindas), škodolibá pohřební kosmetička (Marta Kmuníčková), či prospěchářský Rafaj (Rudolf Thrún). Všichni se pokoušejí nalézt své ideály a vytoužené mety dokonalosti. Nejvýraznější výpovědní hodnotu obsahuje umění, které vzniká za krutých až destruktivních časů. Skutečnost se stává pouhou představou, sen se mění v realitu, ze slov se stávají obrazy, obrazy ožívají a vládnou světu, kde se hledají nové cesty k dosažení vlastních tužeb i se přeslěpuje na místě v bezradnosti a marnosti hledání způsobu uchopení a uchvácení. Aby po nás zůstalo něco velkého! (25.08.2016) (méně) (více)