Vozka smrti

Občas si říkám, že jsem k těm němým filmům příliš neshovívavý, ale když pak jednou za čas narazím na ty opravdové klenoty, nestačím se divit, čeho už v té době byli někteří filmaři schopni. Proto si tedy neodpustím a Sjöströmův slavný film spíše zkritizuji. Vánoční koleda v alkoholové verzi by byl určitě zajímavý a originální příběh, jeho zpracování je ale pro mě od samého počátku neskutečně toporné a unylé. Většina scén se odehrává ve statických celcích, maximálně polocelcích, a co hůř, téměř celou dobu vlastně jen jedna postava říká něco postavě jiné. Namísto toho, aby Sjöström emoce postav odvyprávěl obrazem (ano, ta tisíckrát opakovaná lež o tom, jak tvůrci němých filmů museli umět vyprávět obrazem a nemohli se spoléhat na dialogy), nechá diváka číst úmorné množství mezititulků a dynamiku snímku tak ještě více degraduje. Je to škoda, protože atmosféra i příběh by ve svižnějším a živějším podání jistě fungovaly i dnes. Takhle je pro mě tenhle legendární němý film spíše nudným zklamáním. 4/10 (27.11.2018)

Kdyby na konci došlo k vraždě dětí a sebevraždě paní Holmové a kdyby je pak musel David Holm jako vozka odvážet (včetně sestry Edit), čili kdyby ten film měl ten nejtragičtější možný závěr - tak by to byl možná nejlepší němý film vůbec (minimálně v evropském prostoru). Takhle je film o poznání méně působivý a nerezonuje tak silně, nicméně pořád jde o unikátní podívanou. Plus pro mě bruálně odzbrojující oblouk napříč mým osobním filmovým spektrem, když jsem si později uvědomil, že tu hlavní roli hrál Victor Sjöström z Lesních jahod. (07.08.2017)

Mááástrpííís...:-) Skutečně jeden z vrcholů němé éry, pro mě určitě... Brilantně natočená duchařina o smrti, životě a především naději... Vozka smrti je skvělým způsobem vyprávěná legenda o Davidu Holmovi (hraje ho sám Victor Sjöström), který čelí údělu hříšníků, jenž, vydechnuvší v poslední okamžiky roku, musí se ujmout otěže vozu a celý následující rok s ním jezdit světem a sbírat duše zemřelých. Sjöström si s naprostým přehledem dokázal poradit se složitou strukturou příběhu, dokázal ukočírovat všechny flashbacky a flashbacky ve flashbacích..:-) Film sám o sobě má totálně pohlcující atomosféru a pokud budete film sledovat se stejně depresivním soundtrackem jako já, je o zážitek postaráno... Tímto filmem se k "dokonalosti" (v mezích možností němého filmu) dovedla i metoda dvojexpozice, které filmaři sice využívali už dříve, ale tady našla perfektní využití. (11.07.2006)

Patetická gesta a hektické oblouky provází tento pohádkově laděný příběh, v němž je syžet vyprávěn sérií vzpomínek ve vzpomínkách vzpomínající postsvy, která si vzpomíná, jak si někdo vzpomínal na něčí vzpomínky. Na svoji dobu se jedná o nepochybně invenční filmový postup. Ale když človék tento prostinký rodokaps srovná s filmy Frize Langa a jiných německých expresionistů, zmizí mu z tváře úsměšek, jenž tento filmový pokus vzbudil, na patře zůstane hořkost a v očích údiv, že na něco tak okoralého se ještě dnes někdo dívá. Za zmínku stojí ocenění hodná dvojexpozice, jejíž sofistikované využití má nepochybný význam pro následovníky. Nebýt Mélièse, který si pro své filmařské pokusy a hry postavil i studio, mohlo se dokonce jednat i o filmovou premiéru záměrné dvojexpozice, po třiceti letech od francouzského prvenství už to nikdo na jedinečnost neukecá. Stejně jako to, že koupel dcery Davida Holma nápadně připomíná snídani u Lumièrových. Inu, proč by nemohl hraný film nalézt zalíbení ve svém dokumentárním předchůdci? Možná proto, že se po těch více jak třiceti letech přeci jen filmové postupy změnily. Tedy ve Švédsku evidentně nikoliv. Tento snímek naorosto nemůže obstát v konkurenci svých evropských současníků, nepřináší naprosto nic nového, jen kopíruje dobré nápady jiných a vrací herecké výkony o dekádu zpět. (19.07.2020)

Éra němého filmu nezahrnuje pouze grotesky plné šílených honiček se strážníky, kopanci do zadku a házením šlehačkových dortů do obličeje. V roce 1921 vznikl ve Švédsku velice působivý snímek Vozka smrti, který svým příběhem i zpracováním dokáže oslovit i dnes, v době plné digitálních efektů a 3D projekcí. Pochválit musím zejména práci s dvojexpozicí, čímž tvůrci brilantně vykreslili přízračný svět mrtvých. Ocenit je potřeba také retrospektivní vyprávění, protože nedochází ke ztrátě orientace v ději ani v užité retrospektivě retrospektivy. Za pozornost stojí i samotný příběh, který poukazuje na destrukci lidského charakteru, ale také zpytování vlastních hříchů. Nadnesena je otázka viny a posmrtného trestu. Zvažuji i pátou hvězdičku, protože znatelnou stopu tento počin ve mně zanechal. (07.03.2018)