Můj nejmilejší bar

Pomalé tempo, celkem nic moc děj, velké drama v malém baru. Panoptikum trosek sedících každý den za barem a odpíjejících si z láhve života. Snaha něco s tím dělat už není dávno na prvním místě, jelikož už není proč. Vše za co stálo bojovat už ztratili, možná už i sami sebe. Buscemi ten problém neřeší, jenom to prostě natočil. Je to přesně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec z neznámého důvodu volím čtyři. (02.02.2010)

Steve Buscemi režíroval i hrál hlavní roli. Styl příběhu, dlouhé a pomalé záběry a malé pravdy o životě, mi připomněly ´Smoke´ (1995) a ´Coffee and Cigarettes´ (2003), ale ´Trees Lounge´ mi nepřišel tak silný a zajímavý jako tyto dva filmy. Spíše tento příběh vyzněl jako agitka proti vysedávání v baru. Každý, kdo do baru přijde a uvízne tam, ztrácí svůj život venku. Také osazenstvo baru nejsou skuteční kamarádi. Barmanka vyklopí na požádání každému všechno, co ví o vás. A když pak jednoho ze stálých zákazníků odveze záchranka do nemocnice, všichni se sice shodnou na tom, že by ho někdo měl jít navštívit a zjistit, jak se mu daří, ale nikdo se k tomu nemá. Až dopijou. Tento bar je takový bludný kořen. (03.03.2015)

Buscemi zavedl sondu do hospodského prostředí s postavami, které působí věrohodně a jim podobné bychom našli v každém pajzlíku vzoru Trees Lounge, nejen v Americe. Jako štamgast ve svém nejmilejším baru i já jsem ve filmu našla pár vizuálně zajímavých, pár zábavných i hlubších momentů. Jinak ale příběh vyprchá stejně rychle jako bublinky z rýžového Budweiseru. (07.06.2013)

Možná to bude znít trochu idiotsky, ale tenhle film mi (s trochou nadsázky) změnil život. Když jsem Můj nejmilejší bar viděl poprvé asi před 10 lety, což bylo v době, kdy jsem makal v jedný zmrdofirmě zavřenej někde v kanclu, tak jsem si řikal, že bych vlastně docela bral takhle nějak žít. Rozvážet zmrzlinu někde v papundeklový čtvrti a pak si vypít pár piv a panáků v nejmilejšim baru, to by byla paráda. Přestože hlavní postava tady působí spíš jako takovej zoufalec a lůzr, tak mně ten Tommyho život připadal velice pohodovej. V tý době jsem prostě začal svůj další život směřovat k nějaký pohodovější práci. A je to docela zajímavý, ale já jsem opravdu začal díky nějaký shodě okolností pracovat jako automechanik, přestože moje vzdělání bylo gymnázium a neměl jsem absolutně žádnou praxi. Několik let jsem teda pracoval jako automechanik, pak jsem se stal nezaměstnaným automechanikem a nakonec jsem se teda dostal k rozvážení pizzy (tady se to trochu liší, protože ve filmu Tommy rozváží zmrzlinu). No prostě jsem si prožil podobný životní situace jako Tommy. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem si ty svoje životní etapy barovýho povaleče, nezaměstnanýho automechanika a rozvozce pizzy rozprostřel do delšího časovýho období. A ještě teda narozdíl od filmu nemám problém s tim, že bych nějaký ženský udělal dítě (nebo o tom aspoň nevim). Ale až na pár rozdílů, je ten film jak z mýho života. Co víc k tomu napsat? Možná to neni nejlepší film na světě, ale je to prostě moje srdcová záležitost. (10.05.2018)

Předem upozorňuju, že se mi to vubec netrefilo do vkusu, ovšem to neznamená, že to pro jiného nemůže být onen pravý šálek kávy. Když ale hodnotím za sebe, musím použít slovo nuda. Celkově se tu neděje skoro nic, jakýkoliv rozruch aby člověk pohledal. Tato melancholická sonda do nitra jednoho baru zkoumající životy pravidelných návštěvníků jako by jen bezkrevně a bez emocí popisovala realitu. Chybí mi tu šťáva. Nebýt Buscemiho, dokážu si představit, že bych šel ještě o jednu hvězdu a deset procent níž, s ním je to 60 %. Oblíbená část- cameo S.L.Jacksona (17.10.2010)