Můj nejmilejší bar

Film Můj nejmilejší bar je cynická podoba života. Pocit prázdnoty, osamělosti a vykořeněnosti postupem času mohutní, smysluplnost spořádaného života je zpřetrhána nenaplněností i zbabělostí. Osobní štěstí je v krajině citové okoralosti zanedbáváno a promrháváno. Zklamání, strach, frustrace se zahání v alkoholovém očistci zapomínání, rozmělnění a otupění. Cílem jsou chvíle v nejistém pohybu třesoucí se ruky intenzivních zážitků a zběsilosti. Následky jsou ovšem rozkladné a pocit provinění a zoufalství se prohlubuje s další sklenicí a okamžikem přesladkého nevědomí. Život obvyklých ztroskotanců je vylíčen přesvědčivě, s jízlivým tónem a nesmlouvavostí. Hlavní postavou příběhu všedního života je nezaměstnaný a osamělý Tommy Basilio (tvůrce filmu ve velmi dobré formě Steve Buscemi) s lehkovážně odevzdaným životním přístupem. Osobní chyby zahání ve sklenkách a bujarém dobrodružství. Vědomí neschází, s vytrvalostí a odhodláním si ubíjející každodennost pohrává po svém a nerozvážný floutek dostává každý výkřik marnosti v bolestivém úderu zpět. Hlavní ženskou postavou je dospívající Debbie (velmi zajímavá Chloë Sevigny) s odvážným vykročením samostatné životní cesty s rozporuplně přijatou první životní rozkoší. Dalším typem ztroskotance je zajištěný Mike (zajímavý Mark Boone Junior) v zoufalství nefunkční rodiny a nepříjemné osamělosti uprostřed pohodlí. Třetím typem ztroskotance je starý Bill (zajímavý Bronson Dudley), přečkávající v alkoholickém oparu na naprostý a neodvratný konec. Důležitou postavou je Theresa (šarmantní Elizabeth Bracco), bývalá Tommyho přítelkyně s nekompromisně mrazivým ukončením. Z dalších rolí: bývalý Tommův kamarád a zaměstnavatel Rob (příjemný Anthony LaPaglia), Mikova nespokojená manželka Marie (Eszter Balint), nespokojený otec Debbie a běsnící Tommyho kamarád Jerry (zajímavý Daniel Baldwin), neúspěšný Tommyho pokus o únik Crystal (zajímavá Debi Mazar), laskavý zmrzlinář a Tommyho strýček Al (Seymour Cassel), Mikův zaměstnanec Wendell (Samuel L. Jackson), či Tommyho bratr Raymond (Michael Buscemi). Přínosem je nepřikrášlená přesvědčivost, se kterou se odhaluje běžný život v apatické odevzdanosti, rezignaci i postupném úpadku a neschopnosti hledat cestu i směr ze začarovaného bludného kruhu selhávání. (01.07.2017)

Na dně (sklenky). /Pří/pitky na malé velké smutky. Abonmá v lokále, v němž ani ten sebelepší mok neuhasí žízeň, neurovná rozhozený rok. Jen neopatrný dlouhý lok, nepatrná kapka vláhy na pomalu usychající život. Výpary stavu ztroskotání, (lokál)ní odlesky nevolnosti marných chvil nečinnosti. Máme otevřeno, až do rána bílého... Steve ví, o čem mluví. Mluví z duše těch, kterým zakotvit ve vytouženém přístavu, z různých důvodů přáno není, a tak sem tam, od ničeho k ničemu zevluje lidské pinožení. (17.07.2016)

Steve Buscemi není Woody Allen a ze tří klíčových filmových aktivit „hraní, psaní, režírování“ by měl obstarávat maximálně dvě, protože když si naloží vše dohromady, spíše mu to nesvědčí. Pak je totiž úplně jedno, že manifestuje vochmeláckou indie sféru na předměstí, že variuje Štamgasta / Faktótum a že se zřetelně přimyká k romantické kultuře vytvářené geniálním jedincem pro elitu kvůli vyšším ideálům humanity a morálky, protože součinností všech tří aktivit nad sebou tvůrce zpravidla ztrácí kontrolu, a potvrdilo se to i tady. A beztak v tomhle filmu vidím jistý pokrytectví, protože Buscemi je za prvý součástí mainstreamové kinematografie a k těmhle svým autorským projektům si v zásadě v mezidobích vždy pouze odskočí, a za druhý se podobný nezávisláky většinou neodehrávají ve městech, ačkoliv na ně paradoxně lidé z měst chodí, a naopak diváci z periférie povětšinou na podobný kvazi-existenciální zpovědi nejsou zvědaví a namísto nich sáhnou po Rambovi nebo novém Stathamovi. ____ Jestliže film nabádá k lidské sounáležitosti, nabízí tím ozřejmění fráze „jsme na jedné lodi“. Totiž každá lod svazuje posádku stejným osudem, a proto nevyhnutelně i vzájemně sobě podobným názorem. Metafora lodi je tak velkolepou alegorií vzájemnosti a kolektivu. Snad i proto se určité části středověkých katedrál nazývají lodě. Chrámová loď je hmatatelným a teritoriálním symbolem lidské pospolitosti, závazku ve víře a v důvěru vzájemných ekonomických vazeb. Chrámová loď a hospoda jedno a to samé jest, to tvrdí Buscemi a to tvrdím i já. (15.12.2008)

A story about one man's search... for who knows what. Buscemi je machr. Mžourajícího ochlastu Tommyho si napsal, zahrál i zrežíroval. Malinký filmeček po jehož konci jsem myslel, že trval tak 25 minut. Buscemiho prvotinka se hodně podobá Bukowského zfilmovaným knihám, i když to není to zas tak srandovní jako Faktotum ani zas tak nechutné jako Barfly (obě dvě podle stejné knihy o jeho alter-egu Henry Chinaskim). Trees Lounge stojí přesně mezi nimi. Takže si ho oblíbí většina. A kdo má navíc rád Steva tak bude chrochtat blahem. "You're a weak man. - Yeah, I know. That's why I drink it straight. The ice cubes are too heavy." (31.01.2009)

Steve Buscemi režíroval i hrál hlavní roli. Styl příběhu, dlouhé a pomalé záběry a malé pravdy o životě, mi připomněly ´Smoke´ (1995) a ´Coffee and Cigarettes´ (2003), ale ´Trees Lounge´ mi nepřišel tak silný a zajímavý jako tyto dva filmy. Spíše tento příběh vyzněl jako agitka proti vysedávání v baru. Každý, kdo do baru přijde a uvízne tam, ztrácí svůj život venku. Také osazenstvo baru nejsou skuteční kamarádi. Barmanka vyklopí na požádání každému všechno, co ví o vás. A když pak jednoho ze stálých zákazníků odveze záchranka do nemocnice, všichni se sice shodnou na tom, že by ho někdo měl jít navštívit a zjistit, jak se mu daří, ale nikdo se k tomu nemá. Až dopijou. Tento bar je takový bludný kořen. (03.03.2015)