Nylonový mesiac

Měsíc v úplňku jako symbol kruhu, neustálého opakování, neustálých začátků a konců, koloběh života, stále stejný a přesto neopakovatelný. Na začátku příběhu je smrt, konec pro jednoho, ale začátek pro jiné, zní to cynicky, ale taková je realita života. Tímto koncem se začíná příběh nadějí jednoho stárnoucího muže, který naděje už ztratil, že bude povýšen, ale není mu dáno tuto naději naplnit. Tímto koncem začíná příběh lásky jednoho mladého muže, jenž byl přesvědčen, že mu láska není souzena, ale ani jeho naděje nedochází naplnění. V příběhu jednoho sehrály vážnou roli okolnosti vnější, jeho věk, situace v podniku. Příběh druhého je starý jak lidstvo samo, pro mnoho lidí je láska totéž co naprostá oddanost, v okamžiku, kdy se zamilují, osobují si právo na milovanou osobu a odmítají přijmout fakt, že tato osoba je stále samostatnou svobodnou jednotkou. A tím vše končí. Tam, kde ale končí naděje otce, přichází naděje pro syna. Tam, kde končí příběh jedné lásky, začíná naděje pro lásku další. Film nabízí pěkné, téměř dokumentární záběry staré Bratislavy, zajímavou kameru a především zajímavý hudební doprovod, kdy současný, kypící život je podbarven soudobou beatovou hudbou (mimochodem vynikající), a život postupně ustupující do ústraní nádhernou hudbou klasickou. (17.11.2014)

Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. (24.10.2014)

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. (27.05.2013)

Ústřední herecká dvojice mi byla sympatická už od začátku filmu, protože Helena Smihulova vypadala jako francouzská herečka Catherine Deneuve a František Velecký svojí vizáží připomínal D'Artagnana. Čekal jsem psychologické drama s temnou, ponurou hudbou, ale místo toho jsem slyšel hudbu z bigbítového období á la Beatles, což pro mě samotného bylo velké zklamání. Myslím, že depresivní hudba by tomuhle filmu hodně prospěla, ale asi to každý vidí jinak. Taková hudba ke snímku Drak se vrací od Ilji Zeljenky, to je jiná káva. Abych pořád nekritizoval. Ve snímku se našlo pár úsměvných momentů. Třeba hned úvodní scéna filmu, v níž pán, když uslyšel, že dítě svou hračkou narušuje program ceremoniálu, mu ji vzal a a zahodil do křoví, mě hodně rozesmála, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy co jsem měl úsměv na tváři. Dalším momentem, který se mi líbil, byla fotka Františka Veleckého na poličce, se skloněnou hlavou na ní z dálky vypadal jako Ježíš.Závěrečná scéna se záběrem na děti, které se snaží vzít do rukou Nylonový mesiac byla skvělá. "Súdruh profesor, ako sa Vám to páčilo? - Bolo to strašné." Já říkám, že to bylo dobré ... (12.11.2014)