Nylonový mesiac

Měsíc v úplňku jako symbol kruhu, neustálého opakování, neustálých začátků a konců, koloběh života, stále stejný a přesto neopakovatelný. Na začátku příběhu je smrt, konec pro jednoho, ale začátek pro jiné, zní to cynicky, ale taková je realita života. Tímto koncem se začíná příběh nadějí jednoho stárnoucího muže, který naděje už ztratil, že bude povýšen, ale není mu dáno tuto naději naplnit. Tímto koncem začíná příběh lásky jednoho mladého muže, jenž byl přesvědčen, že mu láska není souzena, ale ani jeho naděje nedochází naplnění. V příběhu jednoho sehrály vážnou roli okolnosti vnější, jeho věk, situace v podniku. Příběh druhého je starý jak lidstvo samo, pro mnoho lidí je láska totéž co naprostá oddanost, v okamžiku, kdy se zamilují, osobují si právo na milovanou osobu a odmítají přijmout fakt, že tato osoba je stále samostatnou svobodnou jednotkou. A tím vše končí. Tam, kde ale končí naděje otce, přichází naděje pro syna. Tam, kde končí příběh jedné lásky, začíná naděje pro lásku další. Film nabízí pěkné, téměř dokumentární záběry staré Bratislavy, zajímavou kameru a především zajímavý hudební doprovod, kdy současný, kypící život je podbarven soudobou beatovou hudbou (mimochodem vynikající), a život postupně ustupující do ústraní nádhernou hudbou klasickou. (17.11.2014)

Viac atmosféra ako dej. Viac obraz než slová. A najviac hudba. Dežo Ursíny v bigbítovom období. Je ešte nejaký iný čeko-slovenský film, kde je v titulkoch uvedené nie že "HUDBA: XY, ale že "BIG-BEAT: XY"? K slovám. Sú. Prelietavajú povetrím. Ide len o získanie priestoru na šukačku. Muž, ktorý sa zaľúbil, si potrebuje lásku fyzicky potvrdiť. Na strane ženy ide o nonkonformný chod s trendmi doby. Neviazať sa - tak zmýšľa hrdinka, intelektuálne na výške. V práci za rysovacím prknom. Emancipácie. Všetko fajne porozbíjané na prívetivo šibnutú mozaiku 60. rokov. Bratislava bola príťažlivá. Aj dnes je, len inak. Petržalka nebola betónovým megasídliskom, ale dedinou medzi lesmi, kde sa chodili odkladať nechcené psy. Chopok a okolie zase krásnymi horami. Architekti tam chodili snívať a skicovať do diárov sny o realite dneška. Poznámka: Dnes na Chopok vedie asfaltka. Kosodrevina má hlboké prieseky a všade sa stavajú hotely, lanovky, vleky a cyklodráhy. Pocit zo 60. rokov: ľudia boli nadšení experimentovaním, no sami netušili kam všetko povedie. Príroda bola divokým miestom, určeným na kultiváciu, na snivé novotvary. Z nich sú dnešné stavby v národných parkoch, strácajúcich prírodné vymoženosti. Získal sa síce ľahký, pohodlný a rýchly prístup do jadrových zón, no tam už temer niet čo chrániť. Aj preto združenie VLK navrhlo vyňať Chopok a okolie z územia Národného parku Nízke Tatry. Pretože technológiami nadšená a opitá, v rytme muziky krepčiaca Bratislava rokov 60. sa pomaly prenáša z centra mesta pod hrebene hôr. (23.10.2014)

Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. (24.10.2014)

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)