Železný dědek

Marvan byl jako vždy vynikající. Řekla bych, že tenhle příběh stojí celý na něm. Většina lidí včetně mě by se na tenhle film ani nepodívala, kdyby tu nehrál Jaroslav Marvan. Možná, že kdybych byla fanda do mašinek, tak bych ho zřejmě vyhledala. Ale to jsou jenom sama kdyby. Nezařadila bych tenhle film mezi ty, které nesou označení budovatelské. Vždyť je to snímek o nádražácích, mašinfírech a lokomotivách. Tak je naprosto normální, že tam jsou dělníci ve špinavých monterkách. Už vidím někoho, jak jde házet uhlí do kotle nebo opravovat lokomotivu ve velké večrní róbě. Taky jsem si nevšimla, že by tu někdo mluvil něco o straně nebo o vládě lidu nebo tady byly nějaké jiné náznaky, které by tenhle příběh zařazovali do takové škatulky. (17.02.2012)

Snad to bylo tím prostředím výtopen, železnice a krásných mašinek, ale na rozdíl od jiných brutek té doby mi železný dědek přijde celkem koukatelný. Ono to bude asi i tím, že se to odehrává za okupace. Máme tak možno vidět celkem běžné chránění lokomotiv před kotláři včasným zajetím do tunelu atd... Ta bouda opilců mi přišla jak z nějakého westernu. Samozřejmě se zde rozjuchaně buduje což je opepřeno krádežemi nářadí, ale jak říkám - dá se na to celkem pohodlně koukat. Navíc Marvan v hlavní roli... a nemyslete si, že ta postava milovníka vlaků je nějaká vymyšlená figurka. Takových milovníků železnice mezi námi běhá spousta Tři nýty. * * * (09.03.2016)

Únorový komunistický převrat zcela převrátil dosavadní koncepci výroby celovečerních hraných filmů. Bylo ustanoveno šest výrobních skupin, v jejichž čele stanuli přední režiséři (Vávra, Steklý, Frič, Čáp a jiní) a vznikly tzv. tématické plány, které podporovaly pouze určité žánry (jasně privilegovaným se stal socialistický realismus). V letech 1948 až 1955 vznikla řada tzv. agitačních snímků, jejichž děj se z valné části odehrával na polích, v továrnách, dolech, na vesnici či podnikových rekreacích. Lidová veselohra režiséra Václava Kubáska Železný dědek se těmto zásadám víceméně vyhýbá. Prostředí dráhy má sice punc dělnické lokality, ovšem samotný dějový příběh je míněn spíše jako skromná pocta železničářskému řemeslu. V titulní roli se objevil Jaroslav Marvan, který se po válce téměř jako jediný předválečný umělec uplatnil i v nově zestátněné kinematografii. Stal se vyhledávaným představitelem bručovitých pedantů, procházejících povinnou proměnou v uvědomělé pracanty, což se z dnešního hlediska jeví jako šablona, ale Marvan je svým temperamentem a přirozeností povýšil na lidsky přijatelné figury. DĚDEK zároveň tvoří jakýsi most mezi pozdně protektorátními snímky s výchovnou tendencí a ranými socialistickými agitkami. Současný divák pak v závěrečném hodnocení volí zlatou střední cestu, bohužel často navzdory skutečným kvalitám. (28.01.2009)

Film s tematikou a z prostředí již zestátněné železnice je natočený v roce "vítězství pracujícího lidu", avšak není ještě prodchnut proletářskou agitací a budováním šťastných zítřků. Jako vždy výborný Jaroslav Marvan v roli železničáře Matyse ztvárnil poctivě pracujícího člověka, který má vztah ke své profesi. Film, jako jeden z posledních před nástupem socialistického realismu, tak nostalgicky připomíná prvorepublikové či protektorátní snímky a je stále velmi příjemným diváckým zážitkem. (12.03.2012)

K tomuto filmu přistupuji nekriticky, protože mi připomene mého dědu, který za války jezdil rychlík do Bratislavy a taky zachytil ujeté vagóny, jen s tím rozdílem, že narozdíl od Marvana měl za lokomotivou vagóny s lidmi. Nechtějte vědět, jakou směšnou odměnu mu tehdy za tento husarský kousek dali... (12.03.2016)