Režie:
Jiří AdamecScénář:
Jiří ChalupaKamera:
Antonín KovácsHudba:
Jiří ZmožekHrají:
Miroslav Vladyka, Ivana Andrlová, Jiřina Bohdalová, Petr Nárožný, Karel Černoch, Martin Stropnický, Iva Janžurová, Kateřina Hejdušková, Světlana Nálepková (více)Obsahy(1)
Určitě vás všechny zajímají další osudy hrdinů oblíbené pohádky Co takhle svatba, princi? Tak tady jsou! Již sám název vám může napovědět, co důležitého se odehraje tentokrát. Princ David a jeho žena Běla se těší na děťátko, které se jim má co nevidět narodit. Jenže princ David si ze všeho nejvíc přeje syna, dědice trůnu, a když v kolébce zavrní holčička, nedokáže se s tím smířit. Navíc platí pravidlo, že se David může stát králem pouze ve chvíli, kdy se mu narodí syn. Když se tedy narodila dcera, musela zmizet ze zámku. Matěj (K. Černoch) za pomoci hodného rybáře Janka (M. Stropnický) ale našel pro holčičku nový domov u dobrosrdečné a láskyplné Magdalény (I. Janžurová), takže o ni bylo dobře postaráno… Nebojte se, jak to tak v pohádka bývá, i tato skočí šťastně. I když to Davidovi chvilku potrvá, vezme nakonec svou dcerku na milost. A opět se můžete těšit na pěkné písničky "Růžičko červená", "Všechno naruby" či "Byl to nebo nebyl král" a oblíbené herce I. Andrlovou, M. Vladyku, J. Bohdalovou nebo P. Nárožného. (Česká televize)
(více)Recenze (131)
Jedna z nejhorších a nejnudnějších českých pohádek. Příběh je v podstatě o ničem, uvařený z vody. Jeho lepší části jsou jen napodobováním zápletek lepších nebo všeobecně známých pohádek, zbytek nedává příliš smysl. Celý děj je zmatený, diváky nečeká žádné dobrodružství ani zajímavý příběh. Možná až příliš dlouhou stopáž vyplňují dlouhé, nesmyslné a trapné, rádoby zábavné dialogy o ničem, které jsou hlavně pro děti příliš složité a po chvíli začnou nudit nejen je. Velká část pohádky je také vyplněna písničkami, úroveň mnohých z nich značně zvyšuje politický podtext. Některé písničky filmu přidávají, jiné naopak ubírají. Po čase ale opět začíná většina z nich nudit svou délkou a také tím, že během písniček se kamera zaměřuje téměř výhradně na zpívajícího herce ve stále stejných úhlech. Princ a ztracená dcera jsou navíc značně nesympatičtí. Film příliš nezachraňují ani slavná herecká jména, a zapamatovatelných výkonů je spíše pomálu. Všechny pokusy o zábavné a vtipné scény vyzní většinou trapně a do ztracena. Při zdlouhavých nedějových dialogových scénách si divák nutně začne všímat nelogičností. A že jich je. Například rozhodnutí prince zbavit se dcery, místo aby si ji prostě nechal a za rok si pořídil další dítě, jeho následná změna názoru následovaná pokusy ztracenou dceru objevit, nebo to, že ani Matěj, ani chudá pradlena nevrátili dítě zpátky rodičům, když o něj zase stáli. A ve filmu si jen trochu pozornější divák všimne i spousty chyb, jako když ve filmu pětkrát zopakují, že je středověk, přičemž interiéry i oblečení zapadá bezpochyby již do novověku. Tahle pohádka si nejspíš vytvořila svou vlastní alternativní historii, do níž zjevně zapadá i topení a elektrické osvětlení, jež jsou k vidění hned v několika záběrech zámku. A když oko v této nudné pohádce nemá na čem spočinout, začne si prohlížet přezdobené a podivně zbarvené kostýmy a klobouky. Princezny nosí většinou jasně růžovou, asi jako desetileté holčičky, co si na ně potom hrají, zatímco král sousední země Matyáš jakoby se pokoušel na sebe navléknout všechny barvy duhy, takže připomíná klauna, co si hraje na papouška. Úplně zbytečná a podprůměrná pohádka, která evidentně vznikla prostě proto, aby byla. ()
Nevím, co si s touhle pohádkou mám počít. Některé klady, které byly už prvním díle „Co takhle svatba, princi?“, zůstaly zachovány. Stále tu nalezneme chytlavé písničky, výborné herce (oproti jedničce přibyli Stropnický, Janžurová či Rosůlková) a pěkné prostředí (tentokrát i exteriéry!). Pokud ovšem jednička místy vázla v otázce scénáře, tady se to projevuje dvojnásob, podrobněji jsem se o tom rozepsala na následujících řádcích, protože dějově je tahle pohádka něco neuvěřitelného. Princ David, který na konci prvního dílu zmoudřel a následoval své srdce, touží usednout na trůn. K tomu však podle stávajících zákonů země potřebuje, aby se mu narodil syn následník. Když se narodí dcera, je zklamaný a co hůř, je zklamaná i novopečená maminka Běla, která dcerku uvítá na světě se slovy: „Dcera...tu ne!“. Co se stalo s tou moudrou, aktivní dívkou z prvního dílu, že hned po narození dcery dokáže říct něco takového? Matěj, mentor a ochránce mladého páru, se rozhodne z neznámých důvodů holčičku unést(!) a ukrýt před královskou rodinou(!!). A tady začínají ty rány logice. Proč tak učinil? Malá princeznička možná nebyla na svět přivítána s nadšením, ale žádné reálné nebezpečí jí nehrozilo a její rodiče by si ji jistě zamilovali během pěti minut – nikdy však nedostanou šanci. Matěj odnese holčičku pradleně Magdaleně, která ji adoptuje – nebo se spíše stane její pěstounkou, neboť princeznička Magdaleně říká „teto“ a po osmi letech je opět navrácena vděčné Běle. (btw chudák dítě v tom musí mít maglajz) Během oněch osmi let malou princeznu hledají královští vojáci. Tady je další problém: je hezké, že kontrolují všechny děti v království, ale jak chtěli najít tu pravou, když neměla žádné poznávací znamení? Mateřské znaménko, jizvu nebo medailonek, prostě obvyklé propriety ztracených dětí? Je hezké, že Magdalena holčičku vydává za kluka, ale vzhledem k neprůkaznosti skutečného původu dítěte se to zdá jako nadbytečné opatření. Ani Běla, ani David se dcerku nevydají hledat osobně, ono je totiž jednodušší sedět doma a chřadnout, případně flirtovat s přespolními návštěvami (nutno přiznat, že manželská krize a náběh na nevěru je skutečně neotřelé pohádkové téma). Náznaku aktivního přístupu se dočkáme překvapivě pouze ze strany trubkoidního krále, který si písničkou stěžuje, že „všechno naruby tu je“, a divák přemýšlí, jestli za to náááhodou není jako vladař tak trochu zodpovědný. Neboť narativ nestaví Matěje do pozice padoucha, ale spravedlivého hrdiny glorifikovaného za únos dítěte, krize a následné rozuzlení musely být vyvolány jinak. V tomto případě nám scénář nabízí prapodivné potenciální vyhlášení války sousedním králem, ale po krátké potyčce s nepřátelskými vojáky v prádelně (skupiny historického šermu se vyřádily), tenhle motiv vyšumí stejně rychle jako se objevil. Dcera je nalezena. David je rád, že ji našel. Všichni si svorně zazpívají o cestě ke štěstí (a mají můj obdiv, že při tom stojí v otevřených kočárech). Díky bohu, že už netočili další díly. ()
Hláška: král: - "... A naše okamžiky zatím padají do propadliště času. To zní skoro básnicky, Pravčický, zapiš to!" komoří: - "Nemáme, udělali jsme ho maršálem, Vaše veličenstvo." král: - "Tak my už nezapisujeme? A proč?" komoří: - "Vaše veličenstvo ráčilo říci, že to stejně k ničemu není." král: - "To že jsem řekl?" královna: - "Jistě, veličenstvo." král: - "No ale to snad zní pěkně, ne?" komoří: - "Do propadliště času, Vaše veličenstvo, to je verš... Ale jaký, jaký! Skvělý!" král: - "Ale nech toho, prosím tě, pořád jenom zdržuješ a naše okamžiky zatím padají do propadliště času! No ale, perla to je! Pravčický, zapiš to!" komoří: - "Nemáme, udělali jsme ho maršálem, Vaše veličenstvo." král: - "Tak my už nezapisujeme? A proč?" ()
Toto pokračování je bohužel o něco horší než Co takhle svatba, princi? A to jak co se samotného příběhu týče, tak i hudební vložkou (texty). Co se podařilo udržet, byli kvalitní herecké výkony krále a královny (Nárožný, Bohdalová), Černoch taky nebyl špatný, Andrlová pořád pěkná, Janžurka slušná – jen ten příběh mě už tolik nebavil. Je ale jedno jestli je to kluk nebo holka, hlavně když je to zdravé! „ Jo kluci z naší lhoty se neperou tak hned, však nesnášejí výhružky, a kdo jim chce lézt na hrušky, tak náramně se splet. Jó, kluci z naší Lhoty jen hlídají svou ves, a když narazí na rváče, tak hádej, kdo to odskáče, a jak to bude dnes.Ententýky dva špalíky, vsaďte stříbrňáky, buď na naše protivníky nebo na Lhoťáky. Ententýky dva špalíky, kdopak po šarvátce bude pikat piky piky, a kdo bude smát se. Elce pelce odleť domů černočerná vráno, nevyhraje to ten, komu není z hůry dáno. Ententýny flinta v žitě, aby byla švanda, ví to každé malé dítě, komu kdo to nandá…“50% ()
Samo o sobě by to na 4* nebylo, v porovnání s předchozím dílem však nelze upřít posun k lepšímu. Původní obsazení doplnila především výborná Iva Janžurová, sympatický Martin Stropnický, Světlana „mrcha“ Nálepková a několik mrňat. Staří známí se naštěstí i naneštěstí nezměnili, zato písničky jsou propracovanější a občas dokonce dojde i na lehký flirt s politickou nekorektností (Neklečte, princi, před mocí, Všechno naruby tu je). Kdo by do Jiřího Adamce takovou invenci řekl? ()
Reklama