Tajemný předmět touhy

S politováním konstatuji, že jsem nic tajemného neviděla, starý muž se bláznivě zamiloval do mladé holky a ta s ním krutě zacházela.. Ze začátku mi to prohazování hereček v hlavní roli přišlo divné, s přibývajícím časem mi to začalo být nepříjemné a ve finále už mi to vadilo.. Tedy takhle ženy to jsou obě krásné, proti tomu žádná, nicméně po herecké stránce mě nepřesvědčila ani jedna.. Oproti tomu Fernando Rey byl úžasný, zvládnul to na výbornou, bylo mi ho ovšem nesmírně líto a cítila jsem z něj, jak se trápí.. S hodnocením zůstávám tak nějak uprostřed, mrzí mě, že nejsem cílovka.. (08.08.2023)

A tak si každý nosíme svůj plátěný pytel plný hoven. Zbožňuji, kterak dokázal Buñuel do každého filmu vetknout toliko životních pravd, až je z toho člověku stydno, že si jich většinu uvědomí, až během sledování. přitom to měl celý život na jazyku (a za 20 let na to budu nahlížet zase jinak, přeci jen jde o labutí píseň života znalého kmeta). Snad jen ty laciné oslí můstky si mohl odpustit, ale jistě to jen mé racionální divácké já nepochytilo surealistické metafory. (20.08.2010)

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)

Z tohto filmu som si odniesol nasledovné: Ženy môžu byť nebezpečnejšie než teroristi, prípadne muži môžu byť sprostejší ako vláda, ktorá ich toleruje. A Buñuelovi musím kvitovať ten nápad s obsadením dvoch herečiek do role jednej postavy. O mnohom tento zábavný ťah vypovedá a necháva trochu aj priestor na vlastnú interpretáciu. Bola to pridaná hodnota k spôsobu rozprávania príbehu hlavnou postavou, za pomoci flashbacku cez celý film, čo býva väčšinou zaujímavé aj samé o sebe. Ale nebolo to nič nové ani v dobe vzniku tohto filmu a Buñuel to zjavne vedel a nechcel sa uspokojiť s málom. (11.07.2014)

Nejlepší práce s nevěrohodným vypravěčem a jím ohnutou realitou v sexuálním vztahu tak zhruba od Lolity. Mathieu si během jízdy ve vlaku jistě hodně přibarvuje a divák, srovnávaný s dychtivými a senzacechtivými cestujícími, mu chce i nechce věřit. Skvělá hra sedmasedmdesátiletého Bunuela. Ke stáří točil zdaleka nejlíp. 4 a 1/2 (07.12.2013)