Tajemný předmět touhy

A na konci bič nezaplieskal. 77-ročný Luis Bunuel svoje dielo zakončil priemerným filmom na otrepaný námet. Pertraktované obsadenie hlavnej ženskej úlohy dvomi herečkami bolo skôr vynútené, ako zámerné, teroristické vložky samoúčelné a surrealistické návraty sa do príbehového filmu príliš nehodili. A tak som to vnímal ako ťažko uveriteľný príbeh o posadnutosti starnúceho muža mladou vychytralou dievčinou (i keď 40-ročný Fernando Rey nepredstavuje pre 20-ročnú Carole Bouquet, ani o dva roky staršiu Ángelu Molinu vetchého starca), ktorému ani pri úcte k slávnemu režisérovi nemôžem dať viac, ako tri hviezdičky. (02.05.2013)

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)

S politováním konstatuji, že jsem nic tajemného neviděla, starý muž se bláznivě zamiloval do mladé holky a ta s ním krutě zacházela.. Ze začátku mi to prohazování hereček v hlavní roli přišlo divné, s přibývajícím časem mi to začalo být nepříjemné a ve finále už mi to vadilo.. Tedy takhle ženy to jsou obě krásné, proti tomu žádná, nicméně po herecké stránce mě nepřesvědčila ani jedna.. Oproti tomu Fernando Rey byl úžasný, zvládnul to na výbornou, bylo mi ho ovšem nesmírně líto a cítila jsem z něj, jak se trápí.. S hodnocením zůstávám tak nějak uprostřed, mrzí mě, že nejsem cílovka.. (08.08.2023)

Moje prvé stretnutie s Buňuelom a hneď veľká spokojnosť. Dejová linka ponúkne síce iba jednoduchší príbeh o chlapíkovi totálne zbláznenom do podstatne mladšej dievčinky, pričom tá ho akože naoko stále odmieta (telesnú lásku), avšak ktorá veľmi rada využíva všetky benefity, ktoré jej starší pán ponúkne. Postupne sa tak vytvorí medzi nimi nevšedný vzťah, ale je to skutočná láska? No veru možno aj áno... To najlepšie je však to, akým spôsobom a akým štýlom je príbeh vyrozprávaný a koncipovaný - veľmi pútavo a divácky atraktívne, pričom sa podarilo dosiahnuť efektu, pri ktorom sa človek od zvedavosti ako to celé so zaľúbencami dopadne nevie dočkať konca. No a ten priniesol so sebou finále ako hrom... Môžem len odporučiť. 80/100 (25.05.2016)

Bolo by ladné interpretovať Buňuelov epitaf ako schematickú mozaiku s jasnou štruktúrou, pretože sám svoj vnútený štýl interpeluje k rôznym interpretáciám. A najpravdepodobnejšou z variant bude to, že ide o kombináciu jeho celoživotných umeleckých leitmotívov s tými, ktoré charakterizovali "jeho" obraz spoločnosti, ktorú tak náramne a nápadito vo svojich dielach rozdroboval. Jeho posledný film je ohromnou ukážkou ľahkosti a vážnosti témy s ironizujúcim nadhľadom, ako vystrihnutý pre Reya a jeho stareckým dobiedzaním po mladom mäsku. Každý osobitý pohľad, každá scéna je mimoriadne čitateľná pre výslednú významotvornosť symbolík, z ktorých Buňuel vychádza. A neodolateľná Sevilla je kapitola sama o sebe. (23.06.2018)