Oppenheimer

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži. Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu. (20.07.2023)

Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. (25.07.2023)

Hlavní důvod, proč si Nolanova Oppenheimera cením, je kombinace jeho téměř dokumentaristické výpovědní hodnoty s mainstreamovými líbivými prvky, které dokáží diváka zaháčkovat a nefalšovaně bavit. Je to jednoduchý recept, který umožňuje "vnutit" chytrou myšlenku i méně chytrému, resp. méně trpělivému diváku. Příběh vzniku atomové bomby je nesmírně důležitá součást moderních dějin a lidé by měli všechny ty okolnosti znát. Nolan skvěle pracuje s dynamikou příběhu, pomáhá si nechronologickým vyprávěním, výraznou hudbou, dokáže vyvolat napětí pouhými dialogy a zkrátka umí rozpoutat fenomenální konverzační drama jako málokdo. Nolan ukazuje, proč a v čem může být i mainstreamový film opravdové umění. Zkrátka tohle funguje! 9/10 (26.12.2023)

Christopher Nolan v jeho nejdospělejším a nejméně diváckém filmu vtáhnul a ohromil tříhodinovým mluvením o jaderné fyzice a politice. Diváky všech úrovní vzdělání a inteligence. Poklona. Natočit za 57 dní takto soustředěnou, herecky dokonale vedenou, informacemi nabitou a promyšleně sestavenou mozaiku událostí, která ani na moment nepoleví na zajímavosti a historické důvěryhodnosti, je filmařské mistrovství. Že v tom Nolanovi pomohl námět, který se týká každého z nás a všechny nás děsí, není podpůrná berlička. Který jiný režisér by dal tomuto námětu větší drive? Intenzitu a urgenci filmového vyprávění sice boostuje opět hlučně namíchaný soundtrack kouzelníka Ludwiga Göranssona (Tenet), ten je ale originalitou a kreativitou v detailech samostatným dílem hodným obdivu. Brilantní stylizace postav, střih, obsazení herci, které byste zde nečekali a přitom perfektně zapadají (Benny Safdie rulez!). A ty dvě klíčové scény, stavějící bez digitálních pomůcek na základních filmařských elementech, jsou naprostou lahůdkou. Bezprostředně po skončení filmu jsem měl smíšenější pocity, čekal jsem něco jiného, asi jako každý z nás. Časem ve mě ale Oppenheimer roste a jsem rád, že si ho Nolan udělal “po svém”. (16.08.2023)