Nenápadný půvab buržoazie

Je naozaj nekonečné, to ľudské vnímanie. A hlavne rôznorodé. Pre mňa ďalší z mnohých príkladov preceňovaných filmov, ktoré zbierali ceny a získali kultový status. Je to nápadité, ale je to suchopárne. Sociálna kritika na mieste, ale jej podanie je skôr trápne, ako vtipné, či parodické. Luis ma svojou tvorbou zaujal hlavne v nemom období, tu aj napriek tomu, že rozpráva aj jazykom, nielen obrazom, akosi stráca švih. (17.01.2021)

Luis Buñuel mě vždy znovu přesvědčí o své schopnosti vyvést diváka z míry přesně odměřenou dávkou své fantazie a odhalením lidského podvědomí, zesměšněním lidské povrchnosti a pohledem pod ni. Jeho filmy jsou důkazem a zárukou, že surrealismus nikdy nezanikne, protože každý má nějaké sny, každý sám v sobě hýbe minulostí i budoucností. Ale ne každý to dokáže tak rozhýbat na plátně a v sále kina jako Buñuel. I když už jsem od něj byla na leccos zvyklá, Nenápadný půvab buržoazie mě zase zaskočil. Je to smršť příjemně absurdního humoru mířícího ovšem na zcela konkrétní cíle. Jeho styl mi silně připomínal Monty Pythony. Jak jsem se mohla přesvědčit, může to být požitek i pro Buñuelem zatím netknuté "běžné" diváky. (18.02.2006)

Kam se hrabou se svým Inception, pane Nolan! Jednozančně jeden z mála bijáků, jehož kvalita se dá ocenit až zpětně... Právě pro "půvab" čehosi nehmatatelného, co člověka zasáhne tím víc, čím míň je na to připraven. Tenhle film zároveň slouží jako odpověď na otázku, zda může být vtipná komedie, ve které se neděje zholanic vtipného, ba dokonce, ve které se neděje takřka vůbec nic. Osobně Buňuelovy Buržousty oceňuju pro nenápadný nástup absurdity, která se do příběhu vluzuje tak rafinovaně a skrytě, že jí divák v prvních třiceti minutách vnímá jako něco dokonale přirozeného. S přibývající stopáží ale začne "přituhovat", abychom na konci zjistili, že ... Promiňte, nevím, co jsem psal. Zrovna se tak přihodilo, že jdu polem. Nenápadně... (12.02.2012)

Nenápadný půvab buržoazie se stal mou první zkušeností s klubovým art-kinem, Projektem 100 a tvorbou španělského mistra Louise Buñuela. Art-kino v jednom zapadlém městečku severozápadní Moravy ve mně zanechalo poměrně rozporuplné pocity, protože promítací sál se rozprostírá v prostorách stávající diskotéky, přestavěné z původního hlediště a jeviště vedlejšího sálu domu kultury a která ve všední se svými decibely ustupuje potřebám kina. Bylo to dost divný, sedět v kině na obyčejné židli u stolu s čajem, ale zároveň, kdo se s něčím takovým může takhle pochlubit? Na druhé straně tento Buñuelův snímek, promítaný spolu s Andaluským psem, ve mně zanechal naprosté nadšení. Krásná ukázka toho, co celé ty dny dělá smetánka: Schází se svou sortou na večeřích a večírcích, navzájem spolu všichni spí, obchodují s drogami a zaměstnávají kněze jako zahradníky. Ale kdyby alespoň tohle jakžtakž uměly, ale pokaždé jim zábavu, samozřejmě vlastní vinou, něco pokazí: Nedokáží se domluvit na datu schůzek, momentální a neodkladná sexuální touha, vojenské manévry, otravní lidé atd. atd. Bezútěšnost a bezcílnost tohoto snobského života jen podtrhuje symbol chůze hlavních hrdinů po cestě směřující vlastně nikam po nějaké zapadlé cestě kdesi mezi poli. Režie snímku je excelentní, příběh má spád a nedovoluje divákovi se ani na chvíli nudit a udržuje jej ve střehu hlavně svou dokonalou mystifikační stránkou, kdy nevíme co je skutečnost a co sen, vše dokonale absurdní. Kamera s velkým množstvím švenkových doplněná absencí hudební složky, dotahuje kvality snímku k dokonalosti. Prostě skvělé, pane Buñuele. (19.03.2008)

Ze všech stran neuchopitelné a právě proto i zcela mimo mě. Pár scén pobaví nebo zaujme (hlavně divadelní sen), ale jako celek je Buňuelova bizarní výstava individualit jen zapomenutelným experimentem. Lehce provokujícím, lehce uspávajícím, nejvíce ale zbytečným. Jeho stěžejní role ve světové kinematografii mi tak asi navždy zůstane záhadou. (11.04.2011)