Basquiat

První co mne na filmu zarazilo, byl počet hvězd, které se třeba jen tak mihly na pár minut. Druhé, že pro mne naprosto neznámý Wright hrál skvěle. Také jsem tedy objevil nového malíře, ale to se nepočítá, neb na výtvarno jsem levák. Po stránce scénáře mne film nijak nepřekvapil, ale ani neurazil, a koukalo se na něj fajn. Schnabel výtvarná díla přiblížil tak, až jsem si je musel hned dohledávat. Takže dobrý, ne? (24.05.2010)

Hodně jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Pak jsem se sám od sebe opravil. Krásný film o smutném osudu božího člověka. Amerického newyorkského marného Umělce. Krutě ironický, leč poctivě lehce mytizující pohled na scénu Basquiatova vzestupu a pádu. K filmu mmj. nádherný soundtrack. Ta poslední skladba na něm je Caleova Halleluiah... http://www.youtube.com/watch?v=DinEKqtCDkg&feature=related (09.10.2005)

Basquiata jsem viděla v devadesátkách v Minikino kavárně a byl to skvělý zážitek. Mrzí mě, že film u nás nevyšel na DVD, respektive hledala jsem ho, ale marně, je perfektně obsazený, krásně natočený a ani s odstupem let, neztratil na kouzlu, stejně jako Basquiatovy čmáranice, které, asi jako jediné, mě z řad expresionistů či neo expresionistů velmi baví! Film se shání složitě, je to blbé, ale je třeba si ho stáhnout, každopadně sehnat se dá, zahrála si v něm celá plejáda zajímavých osobností, včetně obrazů (byť kopií), které, jak ukázala loňská velká výstava ve vídeňské Albertině, stále mají co říct. Příjemný a zábavný popart. (11.12.2023)

Na "uměleckém" New Yorku druhé poloviny minulého století nebylo pozoruhodné to, že se tam dělo pořád něco nového, ale že toho bylo tolik, že si každý mohl něco vybrat, pro každého tam bylo něco. (Pro mě třeba hudba Mortona Feldmana a myslitele/skladatele Johna Cagea.) Factory Andyho Warhola se mě příliš nedotkla, a John Cale mi byl bližší než Lou Reed, který byl u nás (paralelně s Frankem Zappou) nedotknutelnou a téměř zbožňovanou osobností. Basquiatovy obrazy, spojující africký/haitský primitivismus s popartem a německým expresionismem, mi byl rovněž bližší, hlavně vzhledem k tomu poslednímu - třeba "Jízda na smrtce" (Riding with Death, 1988, krátce před autorovou smrtí). Julian Schnabel je zde "povolaným" filmařem, ví, zná a umí. Je to vidět nejen na "malířské" vizualizaci, ale také na celém diskurzu "newyorské malířské subkultury". Pozn.: Ani k Davidu Bowiemu (ve filmu neměl alternativu) jsem příliš nepřilnul. Překvapila mě však deska, kterou si dodnes rád pouštím - Diamond Dogs). (20.04.2017)

A tak měl na tu správnou vlnu našlápnuto... je otázka, zda ho na její pěnivý vrchol nedostal stejný stimulant talentu, který ho stáhnul pod hladinu, co já vím, třeba bychom byli stejně dobří všichni, jen by nám nedošlo, že jsme vlastně umělci ;-) Ať je tomu jak chce, tento životopis nepatří k těm, které je lepší minout, když už ne pro rozšíření obzorů z uměleckého světa, s příznačným hodováním švábů na mršině úspěchu, tak pro ležérní podání Jeffreyho Wrighta, který jím v podstatě protančil a přitom obnažil všechnu tu vnitřní zžíravost, a taky by byla škoda propásnout Benicia Del Tora a Garyho Oldmana jako mimořádně příjemné společníky, stejně, jako další velká jména v menších, o to však zajímavějších, rolích. (06.12.2013)