Zločinný život Archibalda de la Cruz

Buňuel překvapuje diváka vývojem děje, zatímco gentleman pan Archibald baví svým cynismem při plánování zločinů – a zvlášť výraz jeho dětinského nadšení je k nezaplacení. Máme tu chorobné nutkání způsobené raným setkáním s násilnou smrtí s erotickým nábojem a objeví se i motiv muže, jehož uhlazené chování a společenské postavení v každém automaticky vzbuzuje důvěru a dojem bezúhonnosti, ačkoli… Důležitější je ale fůra černého humoru a překvapivých situací, ve kterých vládne  démon zvrácenosti, jako jsou úžasné scény s figurínou. A hrací skříňka s otáčející se tanečnicí – věc oživující vzpomínky a zároveň hračka propůjčující majiteli tajemnou moc - nebo její zdání. Není to nakonec Buňuelova metafora filmu? (02.10.2021)

Jo, jo - viem o tom, ze aj Luis Bunuel bol v bangladessko -svazijskom vyhnanstve a ze aj pocas tohto vyhnanstva tocil filmy. Tu je jeden z nich. Ako skoda, ze nema vyraznejsiu dejovu liniu, je to len dalsia spolocenska mkonzervacka, aj ked tie dialogy mali hodne do seba. Na druhej starne ma to v strede az tak nebavilo, hoci kulisy a exteriery boli na urovni, to jo : 60 % (17.05.2016)

Perfektní dílko - hlavní hrdina Archibaldo se podvědomě domnívá, že má sklony ke vraždám mladých a krásných žen. Začne to už v dětství, a u všech vražd je tajemná hrací skříňka, která ho podněcuje k tomu, aby vraždu vykonal. Ovšem žádná z pěti vražd není vykonána přímo Archibaldem, byl u nich pouze přítomen (Spoiler: 1. zastřelená služka v době revoluce, 2. jeptiška spadla do výtahové šatny, 3. sebevražda zhýčkané dámy, 4. upálení ženské figuríny, 5. zastřelená nevěsta). Archibaldo se od svého prokledí osvobozuje až tehdy, když utopí hrací skříňku ve vodě. Celý film bilancuje na pokraji komedie, dramatu až thilleru a jsou mu vlastní prvky tajemnosti. Zároveň se dá rovněž zařadit k noir filmům, plným krásných horkokrevných dívek (např. scéna v kasínu). Není bez zajímavosti fakt, že v hlavní ženské roli se objevuje původem česká herečka Miroslava Šternová, v Mexiku velmi populární, která ve stejném roce, co běžel film v kině, spáchala sebevraždu (tedy v roce 1955), což tajemnost filmu ještě zvýrazňuje. (18.01.2013)

Jako tradičně u Bunuela skvěle vymyšlený film realizovaný o stupeň méně chytře, místy vyloženě nepřehledně a kontraproduktivně. Bunuel neměl cit pro gradaci ani strukturu vyprávění a jeho filmy hůř fungují jako dramatická díla, skvělé jsou ale jako texty mechanicky předávající informace. A ty informace jsou tak zajímavé, že to všechny nevýhody v podstatě vyvrací. (11.08.2017)

I mexické filmy Luise Buňuela jsou výborné. V tomto potkáme sériového vraha-nevraha, který sám sebe od mládí viní ze smrti chůvy - věří totiž, že ji zamordoval on sám, pomocí jakési hrací skříňky. Od té doby má chuť vraždit a vraždy si představovat, ale zatím se dokázal udržet. Tento nástroj (skříňka) se mu nyní, v jeho dospělosti vrací do života a s ním dílem náhody i vraždy. Vtipné je, že se situace semele vždy tak, že oběť nezemře jeho rukou, ale spíše vlastní vinou, ale on je čím dál více přesvědčen, že je masovým vrahem. U kolikáté mrtvoly příběh skončí? To vám nepovím, řeknu Vám jen, že po čtvrté vraždě publikum na festivalu v Benátkách tleskalo a skandovalo:"Ještě jednu, ještě jednu!" (01.02.2008)