Přízrak svobody

Nejzvláštnější na věci mi připadá vlastní pocit, že se ve filmu vlastně nic mimořádného neděje. 1) Navíc jsem se chvílemi nudil._____ 2) Snímek odráží moderní dobu. Každý vnímá jen svůj svět a nic jiného si nepřipouští._____ 3) Druhá půlka získala na šmrncu i tempu, k čemuž přispělo i trefné herecké obsazení._____ 4) Ale stejně by mi více vyhovovala anglická ironie._____ 5) Tak nevím - je v nepořádku svět anebo já? (13.08.2019)

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)

Film jsem si vyhledal kvůli tomu, že v soupisu jeho herců figuruje jméno mé oblíbenkyně Moniky Vitti - to jsem si ovšem trochu naběhl, protože její herecký prostor v tomto fimu je omezen na nějakých 6 minut - a pak už se vůbec neukáže! Na vině je svérázný styl filmového vyprávění, který je v tomto filmu použit a který připomíná předávání štafety. Na scénu je vždy uvedena jedna nebo více postav, které odehrají nějakou surrealistickou potměšilost, pak se "předá štafeta" někomu jinému a jede se dál (Buñuel se tohoto principu v celém filmu sice nedrží důsledně a některé postavy se na scénu vracejí, ale ničemu na škodu to není). V tomto ohledu je to dosti svérázný fimový počin, který připomíná nanejvýše zase jen některé další Buñuelovy filmy (za všechny asi nejvíc filmy Nenápadný půvab buržoazie či Mléčná dráha). Ve výsledku je to dosti zábavná podívaná, a to i pro člověka neobeznámeného s jinými Buñuelovými snímky či surrealismem jako takovým. Na filmu se podílela celá řada skvělých herců, a ačkoli měl každý z nich jen malý herecký prostor, společně nechali vzniknout skvělému filmu, který stojí za vidění i po těch letech a který obsahuje celou řadu inspirativních myšlenek. UPDATE 8.3.2020 - Napodruhé po téměř 5 letech mě to opět hodně bavilo, ten film je prostě zcela skvostný a některé scény jsou dokonalé (lidé sedící na záchodových mísách, pátrání po dívce, která se neztratila, ad.). Ten film je podle mě tak dobrý, že funguje, i pokud člověk nezná kontext jeho vzniku či jiné Buñuelovy snímky. Stačí prostě sedět, dívat se a nekomplikovaně si to užívat. (23.08.2015)