Duna: Část druhá

Práve som strávil päť minút len sledovaním klávesnice, nevediac, ako začať túto recenziu. Totiž druhá duna vo mne zanechala silné emócie; avšak nie pozitívne. Tento 'kinematografický monument' totiž klame telom. Tvári sa ako neskutočne inteligentne písaný, pri čom tie inteligentné časti sú prítomné len vďaka Herbertovej predlohe. V skutočnosti film porušuje svoje vlastné pravidlá už v prvej(!) scéne, kedy fremeni utekajú po púšti. Bez púštnej chôdze. Alebo keď náboj z dela prenikne štítom ktorým preniknú len pomalé údery. A týchto prípadov je tu mnoho. Logika predsa vo svete Duny nie je podstatná, hlavne že platí rule of cool a dobre sa na tú oranžovú pozerá. Strihačovi by niekto mal odobrať licenciu - a to teraz nehovorím o súboji, ktoré tu boli až závratné dva, ale o absolútnej absencii logickej kontinuity počas celého filmu. Takto to vyznieva, ako keby sa všetky tie veci diali náhodne, akoby sme sledovali len výtržky z director cutu, ktoré pozliepal prvák na VŠVU počas prednášky dvadsať minút pred odovzdaním. Teraz sledujeme ako ide paul do púšte, teraz sledujeme ako je z púšte zrazu von a útočí s ostatnými fremenmi, teraz love story, teraz ako sa z paula stava fremen a teraz bum zrazu sme na juhu. Musím uznať, že Villeneuve naozaj najal lepšieho akčného choreografa. Avšak opäť tu je to avšak - kedy sú tu súboje naozaj iba 2 alebo 3, všetky sú prestrihané aby náhodou niečo nebolo vidno, a logicky tiež nedávajú zmysel. Prvých 20 úderov Paul len náhodou všetko vykryje - a následne predvedie totálnu turbovývrtku že by na ňu bol Musashi hrdý a je víťaz ako Harabin. Niektoré scény sú vizuálne naozaj krásne, avšak väčšina je neskutočne repetitívna (čo chápem, snímať púšť 3 hodiny rôznymi spôsobmi je asi náročné) a často sa objavujú strašné oranžovo červené obláčiky ktoré zakrývajú celý obraz a znemožňujú vizuálny kontakt diváka s dianím na plánte. Villeneuve asi zabudol čo je saturácia. A ku tomu kamera bez akéhokoľvek nápadu, s jedinou zapamätania hodnou scénou s malou piesočnou myškou... Aby som bol úprimný, Zimmerovu hudbu som si počas filmu všimol asi iba tri krát. Vďaka svojej nevýraznosti, absencii akéhosi hlavného motívu alebo čo i len melodickosti ju považujem za veľmi ľahko zabudnuteľnú. Väčšina hercov si samozrejme odohrala svoje a Austin Butler prehráva všetkých ostatných, ale nebolo by vhodné predstaviť ho na viac ako 15 minút? Prísť, zabiť nadrogovanych a zdechnúť? Nebolo by vhodné dať viac screen time postavám ako Margot alebo ako Imperátorovi na úkor Paula, ktorý vlastne celý film nič nerobí a celý jeho character development sa udeje počas tých pár sekúnd kedy vychlemsce ten jed? Naozaj mhsíme sledovať toľko veľa zbytočných záberov na nosné dierky púštnych fetiek? Naozaj je dejová linka Chani zaujímavejšia ako zmätená, opito sa potácajúca dookola linka hlavnej postavy? Naozaj Paul sľubi večnú lásku Chani 5 minút pred tým ako požuada o ruku druhú ženu? Paródia. A keď už človek sleduje tých 150 minút, tak čaká, že klimax bude mať v sebe istú katarziu, nejaké zadosťučinenie, nejakú hĺbku - nie že celá sľubovaná epická bitka vesmírnych rozmerov bude odbavená za 2 minúty, Sardaukari nebudú bojovať ani 10 sekúnd, Rabban mŕtvy po piatich sekundách, červov človek uvidí na plagáte filmu viac ako vo filme celkovo... a na tom celom je najhoršie to, že je to strašná nuda. Naozaj strašná nuda. Až taká, že doprovod zhruba po hodine a pol zaspal a zobudila sa až pred koncom - a vlastne chúďa o nič neprišla. Dvojka, rovnako ako jednotka, totiž nemá žiadne srdce. Nemá žiadny wow efekt, nemá jedinú scénu ktorá by mala emocionálny náboj, nemá jedinú scénu, ktorá by vyvolala zimomriavky. Je natočená tak sterilne, že človeka vôbec nezaujíma, či hlavný hrdina zomrie alebo nie, pretože sa nedokáže prinútiť aby mu na niekom alebo niečom záležalo. Samotné prirovnanie ku Pánovi Prsteňov je rúhanie najhrubšieho zrna, pretože tento film je skôr hanba kinematografie než jej pýcha. A to som si prvých ~10 minút naozaj myslel, že to bude dobré. Odpad. (17.03.2024) (méně) (více)

Ač je Villeneuveova Duna je výjimečným hollywoodským počinem, tak já patřím mezi ty, které neuspokojila a vím moc dobře, čím to je: Je to problém zarámování > Kdybych do adaptace vstupoval nepolíben, tak by můj dojem byl jiný - Kdybych předlohu nečetl a neviděl trailery, byl bych nejspíš uchvácen tou audiovizuální stránkou a celou tou tajemnou a zvláštní fikcí a pravděpodobně bych chtěl víc, načež se pustil do knih. Já se ale do předlohy pustil hned poté, co bylo oznámeno, že slavné literární sci-fi bude adaptovat režisér druhého Blade Runnera. Než vyšla první část, tak jsem měl přečtený první dva díly ságy a jedničku dokonce 2x. Kvůli tomu, že jsem měl původní látku v natolik živý paměti, že samotné vyprávění filmu mi jen nabídlo něco, co dobře znám, ale v podvyživené a uspěchané podobě. Furt to ale na vysoké kvalitativní úrovni udržují herecký výkony, Zimmerova hudba, produkční design, efekty, kamera a tak dále. V nejrůznějších kvalitativních ohledech se většina filmové produkce na Dunu ani nechytá, tudíž to fakt nenudí, ale mě osobně to neuspokojilo jakožto adaptace. Herbertova sága tvoří fikční svět, který je jediným, jemuž jsem kdy propadl a propadl jsem mu, protože je obsahově a tematicky hutnej, má podmětné myšlenky, jejichž přesah považuju za hodnotný a baví/přitahuje mě i jednotlivými nápady, které utváří děj této fikce. Předloha zkrátka stojí na jistých intelektuálních kvalitách, které tato adaptace (a to Lynchova už vůbec ne) dostatečně neakcentuje a láká spíše na audiovizuální opojení, spektákl a Timotheé Chalameta jedoucím na červovi. <To vypovídá o nějaké pokleslosti, přičemž Duna rozhodně není pokleslým dílem a nějaké z jejích významů se dostaly i do filmu. Jen jsou akcentované spíše audiovizuální hody než ty právě intelektuální a významové kvality, což ovšem tuto adaptaci činí oproti předloze více pokleslou. Já však kladu důraz hlavně na obsah a vyprávění, přičemž Villeneuve podle mě musel udělat velké kompromisy: Dovolili mu sice rozdělit první knihu na dvě části s tím, že se ale musel snažit udržet stopáž maximálně na 2,5h (hlavně teda toho prvního dílu), ačkoliv by bylo potřeba minimálně 3 a ideálně 4. Lidi ale odrazuje tříhodinová stopáž, takže tomu tvůrci naslouchali (jako i finančnímu neúspěchu zmíněného Blade Runnera 2049). Já tvrdím, že redukcí obsahu a myšlenek byla zredukována i přední kvalita Herbertovy předlohy. Samozřejmě, že to hlavní v jednodušší podobě přetrvá a Villeneuve, Fraser, Zimmer i herci to hodně vytahují skrze sobě vlastní řemeslné kvality. Já se ale obávám, že právě rozsah vyprávění a tematická hloubka jsou natolik klíčovými aspekty kvality díla, že takové "zeštíhlení" může stát příliš velkou cenu. Herbertův styl skáče mezi hlavami všech postav a odkrývá myšlenky, které rozvíjí dialog, který mezi s sebou postavy vedou, předává tak i více informací o všem možném a dává nahlížet do všech těch plánů v plánech jiných plánů. Styl, při němž by čtenář zůstával jen v hlavě jedné postavy, umožňuje čtenáři se na tuto postavu lépe citově napojit. Herbertův styl však spíše umožnuje intelektuálně oceňovat všechna ta témata a myšlenky, spíše než cítit spolu s postavami. I proto může být pro diváka těžké, dostatečně se citově napojit na to, co se postavám děje. Villeneuve chtěl vyprávět hlavně obrazem a zvukem, takže nás o vnitřní monology připravuje, čímž připravuje sám sebe i o efektivní prostředek vyprávění celého toho fikčního komplexu. Velmi tím navíc znemožnil vystihnout to, co se stalo, když Paul vypil onen melanžový extrakt z červa; Film sice odhalí, že tyto získal nějaké rozšířené vědomí díky přístupu ke vzpomínkám na životy svých předků, ale opět to není dost prokreslené na to, aby byl vůbec vytěžen význam původního nápadu. DV však nechce toliko prezentovat fikci v celém jejím rozsahu, jako spíš že chce naznačovat a nechávat na fantazii diváka. To ale bude fungovat spíše na ty, kteří Dunu nečetli – ovšem ani na všechny z těch to fungovat nebude; Některé frustruje, když se dost nechytaj (což se stane i pro nedostatečné prokreslením různých frakcí, vazeb a souvislostí). Snad bych byl radši, kdyby DV raději pracoval na jiném projektu, protože adaptaci Duny prostě nemohl udělat tak, aby to bylo uspokojivé. Jasně, že mu studio nedá naprostou kontrolu a nepustí do kina 4h filmy. Vím ale, že by mohl vzniknout director's cut, protože byly natočeny scény, které to celé více rozvíjely, ale skončily na podlaze střižny. DV však nejeví o nic takového zájem. Přesto mnozí tvrdí, že právě on se na adaptaci Duny připravoval celou svou kariéru, tak já se odvážím tvrdit, že Villeneuve navzdory diváckému i finančnímu úspěchu tak docela neuspěl, a to možná právě proto, že se snažil být až moc věrný předloze, její vážnosti a rozmáchlosti, ačkoli neměl dost prostoru k tomu, aby to dílo mohl právě s těmito kvalitami náležitě přenést do filmové podoby. Proto bych radši viděl něco volněji inspirovaného, odlišnějšího, eRkovějšího a snad i ujetějšího, protože takhle jsem dostal – a furt se mi to vtírá na mysl – to stejné, ale horší. _____DRUHÁ ČÁST DUNY je ovšem výraznější po autorské stránce, má o něco lepší tempo i fázování a konečně něco uzavírá. Tím se druhá část nejspíš stává požitkově lepší, než jaká je část první, což je dáno i tím, že staví na tom, co již bylo etablováno. Zde se totiž témata prokreslila a příběh se uzavřel aspoň s nějakou pointou. V první části se toho sice stane hodně, ale nevidíme v tom dění takový význam. Někteří to bez okolků nazvou expozicí ke druhé části. Já to nazývám uspěchanou expozicí, která toho však mnoho neříká. V této komplexní fikci se toho hodně odehrává skrze jednání různých frakcí, které usilují o různé věci a staví svá přesvědčení na různých základech. Na tom lze třeba prezentovat potencionální kvality a vady různých přístupů k moci, což mohlo být spolu s ekologií a dospíváním jedním z hlavních motivů první části; Nějaké rozhřešení by poskytl onen pád atreidské vlády na Arrakisu, jenže to by nesměl tento zvrat v událostech přijít tak brzy (v půlce první části) v tak krátkém filmu. Chápu, že ve vymezeném času, je asi potřeba hlavně odvyprávět ten do široka rozkročený hlavní příběh a že pak není mnoho času psychologizovat postavy a zkoumat témata, což je ale problém, který třeba filmová trilogie Pána Prstenů nemá, a proto se s ní filmová Duna nemůže měřit, ačkoliv mě její knižní svět a témata berou spíše. Palčivé je to právě proto, že divák cítí, že Duna tu hloubku má, že tam je ukryto více, protože film furt obsahuje základy té hloubky – bohužel pouze ty základy. Ve druhé části se třeba Paul vzpírá svému osudu, protože ví, co bude následovat, když přijme. Ví také, že jiné možnosti nepřinesou nic kloudného. Žádný krok by se rovnal ponechání Fremenů, lidí, kteří ho přijali a mezi něž patří i nová jeho milovaná osoba, útlaku Harkonnenských sil. Pokud bychom třeba strávili víc času s postavami, mohli bychom spíše rozumět Paulovo bolesti ze ztráty otce a přátel a případné jeho vůli se pomstít bijící se s obavami nad budoucností. Ani tohle dilema však není ve filmu dost akcentováno na to, aby mě to k něčemu intelektuálně či citově pohnulo. Téma fanatismu je ve druhé části asi akcentované nejvíc ze všech, ačkoliv zrovna jeho důsledky se naplno projeví až v adaptaci druhého dílu knihy, Spasitele Duny. V první knize jsou v rámci předzvěstných vizí flashforwardy, kde si zfanatizované hordy Fremenů klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem: „Muad’Dib“. Tento film to sice naznačuje, ale takové sugestivní výjevy nadcházejících událostí nenabízí. Protagonista zde ovšem aspoň pomstí svého otce a přítele Duncana Idaho a převezme kontrolu nad impériem, tak si troufám tvrdit, že divák není toliko na stejné vlně s protagonistou příběhu: Divák nechce, aby Harkonneni pochcípali jako psi. Spíš si jejich tajemnou přítomnost na scéně užívá a chce o nich vědět více (což mu film nedá). Divák si ani dostatečně neoblíbí Fremeny na to, aby byl silně citově zainteresovaný do jejich osvobození od Harkonnenské nadvlády, přičemž by viděl, jak toho činí skrze propůjčení se jiné, mnohem zákeřnější, "nadvládě". Přál bych si, aby mě film vzal mezi běžné lidi různých planet a ukázal něco čemu se předloha toliko nevěnuje. Předloha se drží u klíčových hráčů příběhu a tato adaptace též; Díky tomu to tedy působí trochu stroze, vykalkulovaně a uměle. Není nám nabízeno mnoho vhledu do toho, jak různé společnosti žijí a jaká jsou rozpoložení jejich individuí. Je nám řečeno, že Fremeni to mají těžký, že voda je vzácná, ale pak je vidíme, jak zůstávají krásní, čistí, neupocení. Nevidíme ani, jak si běžní Fremeni projektují do Paula své vlastní touhy a sny, což by tomu třeba dodalo na živoucnosti. Mám rád, když mě tvůrci nechají nahlédnout za hranice toho nezbytně nutného. Dle mého to ale činí výrazný rozdíl. Dobře to slouží vyprávění, protože nás to efektivně noří do fikce a poskytuje nějaké kontrasty. Zde však příliš nevidíme, jak různí lidé žijí ve svých prostředích. DV nás třeba vezme do arény na Giedi Prime, aby představil Feyd-Rauthu, ale neukáže z blízka tváře po krvi lačnícího publika, které je všude kolem. Nevezme nás ani do ulic nějakého města, abychom viděli, k jakému žití vedou různá prostředí a systémy. (01.03.2024) (méně) (více)