Pátá pečeť

Maďarské filmy nevidím často. Na tento som bol dosť zvedavý, aj keď vysoké hodnotenie od malého počtu hodnotiteľov býva často mätúce. Prvá časť (do zatknutia) ma nekonečným rozhovorom štyroch priateľov, ktorí napriek svojim povolaniam (krčmár, stolár, opravár hodiniek, predajca kníh) neboli intelektuálmi a voľbou tém nevšedných nielen vo vojnovej dobe, ale ani v mieri, chvíľami nudila. Filozofovanie o tom, či je lepšie byť Tomoceukakatitim alebo Ďuďom mi pripadalo dosť nevierohodné. Po zatknutí nastala hodina pravdy a charaktery sa zdanlivo začali lámať. V rafinovanom sadizme hlavného vyšetrovateľa som badal motívy z Orwellovho 1984. Ponúkané rozhodovanie sa o tom, kto sa zachová správne a kto nie, je bolo zaťažené vnútornou chybou, pretože správne riešenie neexistovalo. Považujem film za zaujímavý, ale nenašiel som v ňom nič, čo by ma oprávňovalo prideliť mu viac hviezdičiek. (22.03.2018)

Lidská tvář fascinovaná kusem masa, v nějž se za chvíli promění. Promění se v něj rukou fašistických řezníků, nebo rukou vlastní? Musíme se totiž obdivovat již tomu, jak dokázal Fabri tuto proměnu zachytit klaustrofobickou sevřeností šerosvitné kamery v první části filmu. Otázka jak správně naložit maso není tak těžká, jako ta, zda je horší stát se kusem masa trpně snášející svůj osud pod nožem řezníka, nebo se sám stát bezcitným pánem světa. Film totiž ukazuje, že ani jedna pozice není morálně výš. Nepřestávající zvrat morální nadřazenosti přehazuje vinu a blaženost svědomí hned z jedné, hned na druhou postavu. Jen aby ten, kdo se nejvíce a vědomě blíží pozici otroka s čistým svědomím, nezatíženým tíhou světa, stal nejpodlejším udavačem, a aby se nezúčastněný cynik stal nevědomým přitakávačem síly života pro druhého, kterou musel na první pohled popřít, aby ji získal. Jako kdyby morální antipody nebyly v ničem odlišné, a to ani v tom, že "zlo" tkví ve "vědomí". (12.12.2017)

Velice znepokojivý snímek, který akcentuje jak druhou světovou válku, tak především to, jak se sebou lidé jednají, co všechno si říkají, anebo ještě spíše, co všechno si neříkají. Na první pohled je to jen pravidelné setkání několika kamarádů, ale ve skutečnosti se jedná o mnohem temnější hru, která graduje v poslední třetině. (07.06.2016)

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. (23.04.2024)

Parádní psychologická povídka. U Páté pčetě ale dodržení Santovy knižní předlohy pro mě nevedlo ke stoprocentnímu vyvrcholení. [SPOILER] Při zasazení děje do reálné situace bych spíš věřil tomu, že to vězeň ten odskáče jinak. I když pouhý pohled do jeho očí musí být těžký, zachránit si život takto, to by udělalo 99 lidí ze sta. Takže škoda té symboliky. (30.01.2012)