Pátá pečeť

Fascinující. - Pátá pečeť klade zásadní morální otázky, které se stále znovu vynořují v průběhu lidských dějin (a s nimiž se zřejmě dříve, či později musí, musel, nebo bude muset vypořádat každý z nás): Je lepší být pohodlně žijícím krutým tyranem, nebo jeho krutě týranou obětí, která má ale čisté svědomí? (Tyranovi přitom jeho jednání amorální nepřipadá. Zlý chlap spí dobře.) Je strach nakonec silnější než všechny naše životní zásady? Přežívají těžké časy lépe neohrožení hrdinové, nebo bezpáteřní zbabělci? (14.11.2006)

Parádní psychologická povídka. U Páté pčetě ale dodržení Santovy knižní předlohy pro mě nevedlo ke stoprocentnímu vyvrcholení. [SPOILER] Při zasazení děje do reálné situace bych spíš věřil tomu, že to vězeň ten odskáče jinak. I když pouhý pohled do jeho očí musí být těžký, zachránit si život takto, to by udělalo 99 lidí ze sta. Takže škoda té symboliky. (30.01.2012)

Vážně skvělý film. Konec jsem vůbec nečekala a byl velmi silný. Charakteristiky všech 4 (5) mužů jsou vykresleny podrobně a nikdo z nich není ani úplně zlý ani dobrý. Prostě obyčejní lidé ve vypjaté situaci, snad kromě toho pátého. I když ... Je nesmírně těžké soudit je, stejně jako je těžké odpovědět na stěžejní otázku ve filmu položenou. Tento film si určitě pustím znovu a znovu budu přemýšlet. (23.04.2017)

Válka, okupanti a zatemnění zde fungují jako skvělá kulisa a katalizátor přetěžkého existencionálního dramatu. Střídmě použitá hudba a občasný (většinou černý) vtípek situaci trochu ironizují, ale přesto téma filmu dolehne na diváka přímo bytostně. Přitom je to dílo poskytující divákovi možnost mnoha různých interpretací, což závisí asi hlavně na tom, se kterou postavou se od začátku nejvíce identifikuje - někteřé diváky jsem viděl tvářit se docela zničeně - mně naopak film naplnil takovou tou zvláštní energií nebo prostě "pocitem" jako nejlepší filmy A. Tarkovského - u Páté pečeti to ale nejde čistě přes emocionální rovinu vnímání, ale hlavně přes racionální - o to je účinek silnější. Největší podíl na účinku filmu má jistě scénář. Výtvatné řešení, režie a herecké výkony jsou v podstatě dokonalé - místy velice nápadité (surrealistické pasáže s obživlými obrázky H. Bosche). Jeden z nejlepších filmů, co jsem měl zatím tu čest vidět. (29.10.2006)

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. (23.04.2024)