Zapomenutí

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)

"Téměř každé hlavní město, jako je New York, Paříž, Londýn, skrývá za svým bohatstvím chudobou stižené domovy, kde špatně živené děti se zanedbaným zdravím a vzděláním jsou odsouzeny ke zločinu..." praví se v úvodu tohoto pozoruhodného filmu, mexické odpovědi na italský neorealismus. Nadčasovost a hloubka výpovědi z tohoto snímku přímo čiší, nicméně v době svého vzniku byl v Mexiku odsouzen, Bunuel byl obviňován "z hrozné nehoráznosti vůči Mexiku" a různé odbory požadovaly režisérovo vyhoštění. Přitom tento snímek nic nezakrývá, ničím se neproviňuje, pokud ovšem vinou není zobrazování těch nejtemnějších stránek chudoby v moderním světě, kde ti nejzoufalejší jsou okolnostmi přinuceni ke krádežím či dokonce vraždě. Snímek je pravda dost syrový, odpovídají tomu i herecké výkony dětských neherců, které skutečně dávají vzpomenout na snímky de Sicy, jehož Dětmi ulice se Bunuel nechal inspirovat. Syrovost a upřímnost však umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil ze své aktuálnosti. (09.07.2007)

Sociální drama jako vystřižené z dílny italských neorealistů. Levicově orientovaný Buňuel tam nezapřel své silné sociální cítění a natočil sugestivní příběh chudých výrostků ze slumů na pokraji Mexico City. Na svou dobu velmi působivá výpověď o chudobě a neschopnosti se vymanit ze své sociální skupiny. Celkový dojem: 80 %. (15.03.2009)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)

Syrové, depresivní… Buñuel překvapivě natočil v podstatě normální realistický film se skvělou kamerou. Možná až moc realistický. Pro někoho, kdo si Buñuela spojuje se zábavnými surrealistickými hříčkami, to musí být velké překvapení. Na tomhle dílu je ale i tak znát autorův rukopis. Krátká surrealistická snová pasáž a kamera jsou nezaměnitelné. Zapomenutí disponují silným příběhem, kde občas člověk lituje i toho největšího hajzla, když líčí jak vyrůstal. V životě také není nic čenobílé. Matka nesnáší nesnáší svého syna, malého kluka, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, a pak se diví, co z něj vyrostlo, když i četník na policejní stanici pro něj má víc pochopení než ona. Kdo by něco takového neznal z vlastního okolí. Stačí kouknout na matky, řvoucí na své malé caparty, o které se nechtějí starat. Co z nich s takovou výchovou může vyrůst jiného než povaleči, kriminálníci a hajzlové? Obzvlášť když je doba zlá a lidé si stěží vydělají na jídlo. V tomhle prostředí se poctiví lidé stávají ohroženým druhem. Co se stane, když se někdo chce polepšit? (29.12.2008)