Zapomenutí

6/10 "Kdybychom misto decek mohli vychovavat drubez" - kupodivu mezi jednotlivyma mladyma jsou i slusne decka - to neni jako dnes ;]] Jasna inspirace a predehra k Babencovu Pixotovi. Tady ale Buna pridava po dokumentarnim zacatku snove sekvence, coz pusobi rusive. Vetsina scen ale chtela vic pritlacit na pilu, ale nasili a ozehavych temat je tam na film zacatku 50.let az az. (23.10.2008)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 55% (23.06.2020)

Celým beznadějným naladěním, kdy se všechno dobré ukáže být špatným a všechno špatné může být leda horším, jsou Zapomenutí ještě méně radostnou podívanou než snímky neorealistické nebo Truffautova obžaloba hlouposti (některých) dospělých Nikdo mě nemá rád. Jedinou potěchu skýtá zapomenutým uzmutí potěchy druhých: trápení beznohého nebo radost z ukradeného žvance. Dickensovsky prostý příběh je obohacen propojením s podvědomím hlavního hrdiny. Zvláštní postavení zaujímá jeho surrealistický sen, spojující přítomnost s minulostí a budoucností a navíc umožňující freudovskou interpretaci s flákotou masa coby symbolem potlačeného chtíče: jídlo a sex, co taky jiného, když máte hlad a jste chudí. Nechybí ani zárodky Buñuelova oblíbeného rýpání do církve. Starý slepý mrzák během zajišťování dveří dřevěnou závorou připomíná ukřižovaného, přičemž těsně předtím obtěžoval nezletilou dívku a těsně potom si jde „užít“ cinkot vyžebraných peněz. Většina těch nejhorších prohřešků se pro změnu odvíjí v popředí rozestavených moderních budov. K jejich dokončení jakoby scházelo lidské poznání elementárních pravd o mravním životě. Teprve po překonání duchovních strastí mohou začít řešit materiální záležitosti. 90% Zajímavé komentáře: jojinecko, ScarPoul (18.12.2009)

Syrové, depresivní… Buñuel překvapivě natočil v podstatě normální realistický film se skvělou kamerou. Možná až moc realistický. Pro někoho, kdo si Buñuela spojuje se zábavnými surrealistickými hříčkami, to musí být velké překvapení. Na tomhle dílu je ale i tak znát autorův rukopis. Krátká surrealistická snová pasáž a kamera jsou nezaměnitelné. Zapomenutí disponují silným příběhem, kde občas člověk lituje i toho největšího hajzla, když líčí jak vyrůstal. V životě také není nic čenobílé. Matka nesnáší nesnáší svého syna, malého kluka, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, a pak se diví, co z něj vyrostlo, když i četník na policejní stanici pro něj má víc pochopení než ona. Kdo by něco takového neznal z vlastního okolí. Stačí kouknout na matky, řvoucí na své malé caparty, o které se nechtějí starat. Co z nich s takovou výchovou může vyrůst jiného než povaleči, kriminálníci a hajzlové? Obzvlášť když je doba zlá a lidé si stěží vydělají na jídlo. V tomhle prostředí se poctiví lidé stávají ohroženým druhem. Co se stane, když se někdo chce polepšit? (29.12.2008)