Svěží vítr

Z (neo)formalistického hlediska film o střetávání se různých typů různě motivovaných pohybů, ve kterém lidi často pracují jako kracauerovský „mass ornament“ a stávají se jen součástmi různých ideologicky podmíněných obrazců. To je ale asi jediné, čím mě dokázal zaujmout. Jakkoli film hnutí Lidových univerzit ironizuje a rekontextualizuje na základě souvislostí s dobovým odporem v Paříži, pro mě bylo sledování politicky angažovaných arogantních mládežníků (už pro tu samotnou agitaci) přece jen dost obtížné. (22.04.2007)

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více. (20.02.2012)

7,0/10 Pod pláštikom stretnutia a diskusie mladých stúpencov komunizmu a študentov na cirkevnej škole Jancsó zobrazuje na symbolickej rovine myšlienkový vývoj komunistického hnutia. Od pôvodných etických či humanistických ideálov dochádza z rôznych príčin k rozkolom a vnútorným bojom v rámci hnutia, počas ktorých dôjde aj na ideu permanentnej revolúcie (charakteristickej pre totalitárne režimy). Jancsó sa nevyhýba ani následnej degradácie pôvodných ideí do demagógie, prázdnych fráz a politického oportunizmu, za čo si iste od vtedajších čelných predstaviteľov Strany nevyslúžil pochvalu. (01.04.2010)

První barevný film M. Jancsóa, který se u nás nikdy nepromítal. Snímek, jenž se odehrává na konci 40. let po konci druhé světové války, který ale souvisí s hnutím z 60. let, což můžeme také usoudit podle toho, jak jsou postavy oblečeny, tedy ve stylu z roku 1968. Pojednává o mladé skupině lidí, která se uskupuje do jednoho idealistického hnutí. Je zajímavé, že v tomto hnutí, které opravdu existovalo, patřil sám režisér Jancsó. Promítá, tím do tohoto filmu také vlastní zážitky a zkušenosti. Příběh se zabývá touto skupinou, která z nenadání vtrhne do kněžského semináře, aby zde poučila zdejší mladíky. Začne přednášet o svobodě, revoluci, demokracii. Přitom si neustále pronikavě zpívá, tancuje. Jancsó se ve filmu svým typickým alegorickým způsobem věnuje maďarské historii tak i revoluci a to pomocí radikálních tanců a písní. Velmi osobitý a zajímavý pohled tohoto režiséra na danou problematiku.  (10.01.2017)

Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší. (17.01.2012)