Sám proti všem

Pěkná prasárna. Hlavní hrdina je nula, starý životem zmlácený looser, který o vše co dokázal přišel a veškerým svým jednáním všechno jenom zkazí. Žije svými vnitřními sebelítostivými, ublíženeckými monology, kde se vzpírá nenáviděnému světu. Ve svém vnitřním světě útočí na všechny, hlavně na bohaté. Důmá nad morálkou a postupně se dopracovává k vidění světa, kde může cokoliv, kde se může dopustit i té největší zrůdnosti. A konec konců proč ne? Proč se nechat tyranizovat hnusnou těhotnou přítelkyní a její matkou, proč to nevzít do vlastních rukou a neudělat rovnou to nejhnusnější? Proč se bránit k sexuální touze po vlastní dceři, proč nezajít ještě dál? Celou tuhle myšlenkovou onanii hlavního hrdiny doprovází poněku nepestrý a nezajímavý příběh. Nejdějovější je několikaminutové intro, kde nám ve zběsilém rytmu prostříhů na statické obrazy za doprovodu podmanivé hudby je převyprávěn hrdinův život až do jeho současného věku. To mě sice náležitě nakoplo, ale i zklamalo, protože mi potom bylo jasné, že už moc víc nedostanu a také jsem nedostal. Začátek je omyl, který musí nutně komukoliv, kdo sleduje zbytek filmu působit utrpení. Přesto neřikám, že je to špatný film. Velmi líbivá výbušná a akční forma.. Střihy doprovázejí výstřely, ošklivé filtry a zběsilé pohyby kamery dopomáhají utvářet prapodivnou atmosféru subjektivního nahlížení na svět očima hlavního hrdiny. Velmi netypický počin. Bohužel přes veškeré nesporné kvality díla, kdy nelze opominout skutečný účin, pochopení pomatenosti hlavního hrdiny, jsem nebyl silněji osloven. Film mi nesedl a já jsem neměl příliš velký zájem putovat dál s hlavním hrdinou, který mi byl příliš nesympatický. (08.11.2009)

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)

V první řadě jsem se bál, že nám Noé naservíruje po tom všem dojemný konec, ale nebyl by to on aby další scénou vše navrátil do zajetých kolejí. Jinak je to film o frustraci z celého života jedné postavy, do které se parádně vžil Philippe Nahon a hlavně scény kdy je nazlobený opravdu stojí za to. Velmi zajímavý i dokonce občas vtipně filosofující je vnitřní hlas hlavní postavy. K tomu všemu pár Gasparových vychytávek z toho dělají parádní film. (14.08.2012)

Špinavé existenciální drama plné bezvýchodnosti, zoufalství a bolesti...jenže...jenže na konci je naděje v podobě lásky, aspoň že tak. Co na tom, že zrovna tuhle lásku zakazují zákony společnosti. Proč? Ne proto, že by byla tak špatná, ale proto, že je tak silná. Prostřelený krk působil mnohem realističtěji a syrověji než tomu bývá v horrorech. Jeden z filmů, které už podruhé vidět nemusím... (16.09.2015)

Gaspar Noé asi není autor, který by tvořil pro nejširší publikum, ale jeho filmy mohou těžko někoho nechat chladným. Snímek plynule navazující na "Řezníka" a tvořící mezičlánek mezi ním a následným Noého opusem "Zvrácený" se svou nekompromisní upřímností i soucitem s člověkem, jehož okolnosti vyvrhli na okraj společnosti podobá knihám Ferdinanda Célina. Režisér opět předvádí bravurní práci s kamerou, zvukem (potažmo hudbou) a dokonalé zvládnutí střihu, P. Nahon podává minimalistický a přesto nezapomenutelný herecký výkon. Formální dokonalost však není nejdůležitější - podstaný je obsah filmu, stanoviska která zaujímá k otázkám morálky, spravedlnosti, smyslu lidské existence, života a smrti. Jakkoliv zní takovéto shrnutí banálně, "Seul contre tous" má pro mne takřka bergmanovskou naléhavost a některé Bergmanovy snímky připomene i svým neradostným, syrovým ale o to přesvědčivějším vyzněním. (30.06.2008)