Tristana

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)

Tristana ... je pouze tím, kým ji Don Lope udělal - za vydatné pomoci obzvláště kruté hříčky osudu. Z její proměny až mrazí: SAMA se stává osudem, který bez slitování vrací všechny rány ... i s úroky. Zahořklé, cynické drama, které dobře zná nejenom všechny naše hříchy, ale i tajné myšlenky. Drama, které dost možná potvrzuje i starou známou pravdu, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost ... pokud jste ochotni připustit, že láska (případně iluze lásky) má nekonečně mnoho podob a může ji provázet cokoli - dokonce i pokrytectví, nadřazenost a sobectví. (23.08.2013)

"Práce je prokletí, Saturno. Pryč s prací, kterou je člověk nucen vykonávat pro živobytí. Taková práce nemůže nikoho šlechtit. Lidé pracují, aby naplnili panděra těch, kteří je vykořisťují. Jen taková práce, kterou děláme s potěšením, nás zušlechťuje. Každý by měl mít možnost takto pracovat. Podívej se na mě. Já nepracuji, i kdyby mě nutili. A vidíš to, žiju. Sice bídně, ale pracovat nemusím." (Don Lope) (24.12.2020)

Nebudu zapírat, že mi Buñuel sedne více v poloze plnokrevného surrealisty (ačkoli i zde na nějaké ty drobné excesy dojde), ale buď jak buď, jako soudce/kat buržoazní morálky, jejíž pokrytectví protahoval stokou snad v každém svém filmu, neměl konkurenta. Tristana je toho ukázkovým stvrzením, byť se v jeho tvorbě řadí spíš k průměrnějším výzvám. Za zhlédnutí však určitě stojí, třebaže se nejedná o žádnou vzpruhu do nepohody - jde totiž o velmi negativistický a cynický film. K naštvání všech modlářů přitažlivého vizuálna navíc trpí na přehnanou knižnost, což neblaze zpomaluje již tak utahané tempo. A technicky se také nejedná o nic světoborného (Buñuel natáčel své filmy v rekordně krátkých intervalech, pročež se není čemu divit). 3,5* (01.03.2009)

Na prvý pohľad každého diváka určite napadne prirovnanie s podobnou záležitosťou od tohto režiséra a to so snímkom Ten temný objekt túžby. Tristana sa mi v kontexte obsahovej stránky zdala o čosi slabšia ako uvedený film, no zato bola viac depresívnejšia a chladnejšia. Veľkú zásluhu na tom určite má hlavne C. Deneuve, ktorej premena z poddajnej a poslušnej puťky na chladnú a naoko bezcitnú ženu bola pomerne pôsobivá, chudák Don Lope, všetko si to vyžral až do horkého dna... Tak to dopadne, keď je niekto pokrytec a nedrží sa svojich vlastných bonvivánskych zásad: nevezmeš si kamarátovu ženu a ani ženu vekom nevinnú. V tomto prípade platilo to druhé. 75/100 (01.07.2016)