Život v oblouznění

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděl tak svěží, hravý, humorný, inteligentní, příjemný, krásně kolorovaný a ve všech směrech povedený snímek, který by mi způsoboval tak čiré potěšení právě jako Život v blouznění. Vlastně ano, vzpomínám, ale to bylo něco docela jiného a nehrál tam hypersympatický Steve Buscemi. Jenom, aby bylo jasno, děj tohoto filmu se odehrává na "place", Steve Buscemi je režisér a točí nezávislý film se slušně potrhlým, ale taky pořádně sexy štábem. Kameraman Wolf je fakt řízek, a děsně mě potěšilo, že má úplně stejnou jizvu na horním rtu jako já. Ale jako FAKT! Znáte ten falešný pocit spřízněnosti? Nejspíš taky boxoval někde na trávníku po pořádném nočním reji (Depeche mode sraz). Zlatý časy, a tři stehy na rtu, kéž by mi tak někdo vyrazil voko, abych mohl nosit tu pirástkou pásku.... Někdy nezbývá než snít. Ach jo. (17.01.2012)

Dostal jsem doporučení na biják o těžkostech na place indie filmu, moc jsem se na to těšil a čekal něco jako byla Americká noc, ale tohle je spíš jen taková natažená série skečů z filmařského prostředí. Tématicky to nejde moc nikam dál než za srandu z toho, jak někdo posedmé pojebe jednoduchý záběr. (01.10.2023)

Každému, kdo by chtěl někdy mít co dočinění s uměním bych napřed pustil tenhle film...ačkoli několik situací je přitažených za vlasy (jsou to přeci jen snové sekvence), velmi věřím, že nějak takhle se to všechno ale doopravdy může pokazit... smál jsem se od začátku do konce, velmi příjemný film, na který se rád podívám znovu a znovu... 4,5 (04.01.2008)

Snad v žádném jiném filmu o natáčení filmu se nikomu nepovedlo tak jako DiCillovi ponořit se tak do pocitů všech zúčastněných. I díky chytrému formálnímu rozdělení a práci se střídáním černobílých a barevných scén střídajících se podle statutu snímané reality jsem měl jako divák pocit že jsem taky na place. Buscemi je po celý film úžasný a skvěle ukazuje jak musí režisér dělat moudré kompromisy a přitom být oprsavdu nekompromisní. O to zajímavější je, že po urputných snahách o dokončení alespoň jedné scény, se pak povede ji natočit shodou náhod během jediné minuty. A pro lidi co nechápou, že dobrý film (nutně) nestojí na propracovaném ději a dramatickému stupnování napětí: největší síla tohoto filmu je, že právě mezi řádky se objevuje ani snad né hloubka, ale opravdovost charakterů; přesto že je to film o filmu, má vlastně určité literární kvality obohacené navíc o to, že narozdíl od literatury film svou podstatou umožňuje opravdu prožít emoce postav a vnitřní stavy (byť ne ve stejné intenzitě), nejen se do nich vciťovat. (01.05.2007)

Zkažené mléko, jednooký kameraman, zapomětliví herci, příliš pozornosti poutající asistentka, naštvaný lilipután a do toho všeho přichází vlastní matka… povolání režiséra je tím nejideálnějším, chcete-li blíže poznat vypolstrované zdi některé z cel psychiatrické léčebny. Hraných filmů o natáčení hraných filmů je podstatně méně, než se mnozí lidé domnívají, těch skutečně kvalitních obzvlášť. Každým coulem nezávislý Život v oblouznění je jedním z těch méně známých, což mu nezabraňuje být zároveň jedním z těch nejlepších. Tomu DiCillovi, Scénáristovi a režisérovi v jedné osobě, nestačil hořkosladký příběh o marném boji s větrnými mlýny, jenž dennodenně podstupujeme pro dosažení svých životních snů a rozhodl se jej učinit nevšednějším, (a co si budeme nalhávat, také) nezávislejším poněkud komplikovanější výstavbou příběhu. Většina dění je ve skutečnosti sněním některé z postav, případně iluzí, vytvořenou filmovou kamerou. A aby to nebylo tak jednoduché, to, co se přihodí některým postavám ve snu jiné postavy (resp. to, co se jako sen tváří), se v projeví také v jejich reálných životech (to ovšem pouze za předpokladu, že některá z dějových linií svým zařazením náleží do reality, nikoliv do dalšího snu či představy). Pokud si to všechno budete chtít v hlavě uspořádat do kompaktního, krásně přehledného celku, vaše mozkové závity se pořádně protočí. Život v oblouznění lze však sledovat i s podstatně menší snahou o odhalení jádra věci, aniž by se v takovém případě změnil v nesourodý chaos. Navíc, mnohé motivy jsou dost zřetelné i pro diváka, jenž tu velkou věc v lebce raději příliš nezatěžuje (např. snová sekvence s jablkem a následně ocenění pro Revese ve tvaru jablka). Excelentní herecký výkon předvádí Steve Buscemi (imho dost nedoceněný herec) v roli režiséra, který ví přesně, co chce, ale navzdory úporné snaze to ne a ne získat. Stejně jako ostatní zdejší postavy mající co do činění s filmovým průmyslem, také on žije jakoby v oblouznění a má problém rozlišovat skutečnost od výplodů jeho příliš imaginativního mozku (jeho jméno – Reve – navíc odkazuje k francouzskému výrazu pro sen, což jsem si samozřejmě přečetl :). Ještě kouzelnější je ve své roli pohledné herečky („hrála ve sprchové scéně s Richardem Gereem“) pohledná Catherine Keener, na které je cosi tajuplného, měnícího ji doslova v „tajemný předmět touhy“. Život v oblouznění, přestože vznikl z nadšení lidí od filmu a právě filmové nadšence potěší nejvíce, práci u filmu nijak neidealizuje. Naopak, snaží se (lehce bizarní, ale tím přitažlivější) formou postihnout jak světlé, tak temné stránky podobného zaměstnání a dost možná vás přiměje věřit, že jít za svým snem má smysl, jakkoliv je vytyčený cíl na první pohled nedosažitelný. 85% Zajímavé komentáře: Lima, Dudek, S_M_Lomoz, TotalFilm (14.06.2007)