Strach má velké oči

Česká pohádka, ve které exceluje především paní Janžurová jako babička, která vaří polévky "na míru". Tuhle uvaří polévku krabí, po které je neohrožený hrdina nucen chodit pozadu, tuhle zase polévku houbovou, po které slečna ztratí paměť. Zkrátka poctivá česká pohádka s hereckým obsazením par excellence a mnoha vtipnými scénkami. (04.10.2015)

Tuhle pohádku miluju - kvůli skvělé Ivě Janžurové, jejíž komika v té době dosahovala vrcholu. Opravdová lahůdková pohádka z archivu ČT, na níž se pokaždé s chutí podívám. Úžasná je i improvizace paní Janžurové s Rudolfem Hrušínským ve scéně, kdy jí málem z ruky vyletí nůž mířící na Bujona a ten se lekne a spousta dalších komických situací. Autoři si také krásně pohráli s naším rodným jazykem - ("Lesněnka" a ... "zalez něnku jsem tě povazovala...") inu, nyní již televizní klasika. (06.06.2011)

Po čertech existenciální téma, přesvědčivě modernizované pohádkové motivy, epesní aranžmá a neobvyklé, třeskutě slibné duo Janžurová+Hrušínský ve správně blbinózní šílenosti nepostrádající nicméně bytelnou koncepci. Happyend sestává ze scény vysvobozené cudné slečinky v modrobílých šatečkách, ana laškovně ječí ohnuta přes koleno zámeckého pána v mysliveckém stejnokroji, a z hlášky „A tady tu knihu hoďte do ohně. Ať už je v tomhle lese jednou klid a pokoj.“ Všechny tyto vklady přicházejí téměř vniveč nestravitelnou upatlaností a rozpatlaností rozhodné většiny dialogů a scének, čemuž, dodávám velmi nerad, napomáhá i Hrušínského lenivé uchopení postavy. Ostatní jsou sice přesvědčiví, ale ti zajímavější z nich (Štěpnička a přesný Havelka) se nechávají vtáhnout do toho blátíčka no a Zedníček coby charakterní milovník to opravdu zachránit nemůže. Nad vodou to tedy drží samotná Janžurka a těch několik podařených zápichů i nečekaných odbourávaček. Jako čtvrt- nebo půlhodinová hříčka třeba v rámci Malého televizního kabaretu by to bývalo mohlo být i v této formě výživné, ale v sedumdesáti minutách to bylo vražedné. Úvodní zakletí v podobě ztráty paměti se v dalším průběhu zcela zrácí ze zřetele, motiv zůstává trestuhodně nerozvinut. Autorské nezvládnutí díla vyjadřuje i dosti nepřiléhavý název: strach je sice jedním z přítomných motivů, ale naprosto nepatří k těm dominujícím a hlavně postrádá jakoukoli motivickou jednotu. Přes to všechno trvám, že lze toto dílo doporučit: Jednáť se o chvályhodně bizarní kousek, který, dostanete-li se do správné nálady (což se mi žel, na rozdíl od Šandíka, PollyJean, M-arty, gudaulina a jiných, nepodařilo), má potenci stát se vaším kultovním. Ještě mu dám někdy šanci, projeví-li ovšem dcera zájem znovu to vidět. /// (únor 2016: Takže zájem projevila a musím přiznat, že nyní vůbec nechápu, co mi tenkrát vadilo a zvedám ze dvou na čtyři.) „Smělý pohled, v ruce kyj, světem kráčí Divobij!“ (02.05.2013)

Velmi originální scénář a invenční režie s propracovanými dialogy, dobrým soundtrackem a lahůdkovým obsazením. Záporačka Iva Janžurová ve své zlaté éře kvalitně řádí i v TV pohádce (všimněte si pohybových kreací) a k radosti diváka jí solidně sekundují i klasik Hrušínský se Štěpničkou a Havelkou. Příjemné překvapení. (06.07.2010)

"Chřestovou si taky nedám....ale račí!" "Pe-ní-ze u stro-pu nej-sou, ty mám ta-dy v pix-le!". Pavel Zedníček poprvé jako drvoštěp aspoň pokud vím. Žádná hlubina myšlení, vlastně to je hodně schématické, ale tak nabité výbornými hláškami, které si vystačí prakticky jen s tématem polívka, že se člověk baví, ať chce nebo ne. "Račí, račí ... rači ne." (15.05.2012)