Viridiana

Španělským filmem Viridiana, vyznamenaným na MFF v Cannes 1961 Velkou cenou a dalšími mezinárodními uznáními, se naší diváci podruhé setkávají s tvorbou vynikajícího režiséra španělského původu Luise Buňuela (před pěti lety byl u nás uveden jeho francouzsko-italský film To je úsvit). Viridianu prohlásila pokroková západní kritika za Buňuelovo mistrovské dílo, které „působí jako rána pěstí do žaludku, jejíž bolest se prodlužuje ještě dlouho potom, co byla způsobena“. Je to hluboce symbolický film, popírající náboženství jako duchovní sílu schopnou reformovat svět a polemizující s celou strukturou španělské skutečnosti. Je protestem proti oficiální katolické morálce, je obžalobou církve, stávající se v rukou boháčů mocenským nástrojem vládnoucí třídy. Pro mnoho diváků, nebude snadné porozumět tomuto filmu, jehož každý obraz je symbolem a v němž se často psychopatologické vize ostře střetávají s životní realitou. Ve své době skandální snímek, jenž byl i na nějakou dobu ve Španělsku zakázan, dnes morálně nepohoršuje ani příliš nešokuje, ale přesto stále fascinuje svou příznačnou výpovědí o stavu církve a katolicismu vůbec. Luis Buńuel je obviněn z hanobení náboženství a opět musí na dalších deset let opustit vlast. Viridiana je okamžitě stažena z kin a do řádné distribuce je zařazena až roku 1977, výrok cenzurní komise byl oficiálně zrušen až roku 1982. Kvůli ostře nepřátelskému článku v Osservatore Romano byl film ve Španělsku okamžitě zakázán ministrem turistiky a informací, ačkoli předtím dostal Zlatou palmu v Cannes. Zároveň byl generální ředitel Španělského filmu propuštěn na předčasnou dovolenou za to, že v Cannes vystoupil na pódium a přijal cenu. V Itálii byl film uveden nejdřív v Římě, kde měl úspěch, a potom v Miláně. Generální prokurátor tohoto města jej zakázal, žaloval mne u soudu a dal mne odsoudit na rok vězení, kdybych vkročil na italskou půdu. To rozhodnutí bylo odvoláno o něco později Nejvyšším soudem. (...) V Paříži blízko hotelu jsem jednou viděl plakát jednoho svého filmu se sloganem Nejkrutější režisér na světě. Ta pitomost mne nesmírně sklíčila." Buňuel prostě dokáže urazit s noblesou! Je jen otázkou diváka samotného, jak se s touto skutečností vypořádá! (24.02.2009)

Pokud se na film podíváme optikou černého humoru, vychází z toho výborně. Pokud se na něj podíváme jako na životní drama naivní dívky nedotčené špínou života, vychází z toho ještě lépe. Ale nejlépe jej charakterizuje pobavený úsměv Fernanda Reye předtím než se oběsí. Protože má svůj plán jak nařídit příběh svým vlastním směrem. Viridiana chce konat jen a jen dobro za každou cenu. Jorge prostě jenom činí pragmatické kroky, ale přitom se chová intuitivně správně. Film je trochu přehlcen symboly, ale není nutné jej sledovat jenom jako nějaké podobenství, funguje překvapivě dobře i jen jako příběh sám. "Potmě jsou všechny kočky černé". (03.05.2016)

Zajímavé téma tohoto Buňuelova filmu posouvá příběh do takřka thrillerové podoby. Krása, smrt, bída, touha překročit vlastní stín, ušlechtilé ideály versus morální zkaženost. Ukázková sonda o marném lidském sebeobětování a vykoupení. Vynikající herecký výkon andělské Silvie Pinal jen završuje již řečené superlativy. Sekvence ze závěrečné hostiny symbolizuje člověka v jeho zvířecí podobě, syrový až krutě cynický pohled na jednotlivé aktéry vzbuzuje v divákovi pocit absolutní trpkosti a beznaděje. Vrcholem dokonalosti je pak úvodní Händlův chorál Aleluja. A kdoví, zda si všichni jednou nezahrajeme karty u společného stolu. (23.05.2009)

Miluj blížního svého? To víte, že jo... asi tak jak to ukázal Bunuel ve svém filmu. Myslím, že myšlenka filmu není silná jen kvůli době svého vzniku. Film sám o sobě možná nepatří mezi jeho nejlepší filmy, ale i tak má velmi vysokou hodnotu a poselství.Už prototo, že Pan režisér dokázal vytvářet tak nádherné a tak zneklidNující obrazy, jako je dívka skákající přes švihadlo, nebo "poslední večeře"... (18.02.2005)

Narúšanie tradičných schém významovými posunkami a uchovanie si surreálnej, ale zároveň svojbytnej a len pre Buňuela typickej poetiky. Táto znepokojivá obrazová lyrika premiešaná so svojráznym sarkasticko-anarcho-skeptickým nazeraním na svetské i cirkevné inštitúcie tvoria základ najlepších filmov tohto španielskeho režiséra. Neinak je tomu i vo Viridiane, v podstate banálnom príbehu o novicke, ktorá pred zložením sľubu čistoty prichádza za strýkom aby po tragickej udalosti v dome opustila múry kláštora a venovala sa kresťanskému milosrdenstvu formou pomoci chudákom a mrzákom. Spomenuté posuny vytvárajú bizarný čiernohumorný príbeh, s jedným vyvrcholením v scéne s odvalenou poslednou večerou žobrákov a druhým, dráždivejším, pri partičke kartovej hry. (26.02.2005)