Mléčná dráha

S Luisem Buňuelem si rozumíme a téměř pravidelně u mě získává vysokou nadílku. Tentokrát nebude hvězdičková sprcha maximální, jakkoliv si myslím, že Mléčná dráha patří k jeho vůbec nejlepším snímkům, a je radost sledovat jeho surrealistické hříčky při putování dvou tuláků napříč Francií a Španělskem na poutní místo v Santiagu de Compostela. Paradoxně neudělím nejvyšší hodnocení proto, že Buňuel se tentokrát pro mě vznáší v příliš intelektuálních výšinách a jeho teologickým hříčkám zdaleka ne vždy rozumím. Tenhle film si nejspíš vychutná někdo, kdo teologii má v malíku, jenže ten zase může považovat některé Buňuelovy provokativní úvahy za kacířské. Takhle nějak by vypadalo Jméno růže, kdyby se režisér nevydal cestou středověké detektivky, ale sledoval ctihodného Viléma z Baskervillu při jeho teologických rozpravách a úvahách. Monty Pythoni ve svém Životě Briana si vzali na paškál to, co je všeobecně známé, a měli tudíž mnohem lehčí úlohu. Buňuel se vydal obtížnější cestou, která není zdaleka pro každého. Ale to platí pro jeho filmovou tvorbu obecně. Celkový dojem: 85 %. (06.01.2015)

Pro mne je Mléčná dráha něco jako preludium k Nenápadnému půvabu buržoazie a Přízraku svobody. Jsou zde jasně patrné prvky vyprávění ve vyprávění, přerušování časových linií, hrátky s fikčním světem, do něhož jsou zamotávány dějinné událostí a samozřejmě jsou tu také velmi znatelné prvky surrealismu a absurdity. A přesto je mezi snímky několik zásadních rozdílů. Tak především - Mléčná dráha není ani zdaleka tak hravá. Liší se od svých dalších dvou „pokračování“ pevně danou dějovou linií, ve které jsou drobné epizody pouze odbočkami, které stále vedou zpět ke dvěma poutníkům (na rozdíl třeba od Přízraku svobody, kde se jakákoliv banalita, či vedlejší motiv mohou stát lehce motivem hlavním, přerušit tak současné dění a už se k němu nevrátit, či od Nenápadného půvabu buržoazie, kde je divák čím dál tím hlouběji „vnořován“ do struktury snů ve snech). Druhým zásadním rozdílem je pojetí filmu jako jakési teologické disputace. Buñuel kolem katolicismu sice krouží bezmála v každém svém snímku, takže žádné velké překvapení se nekoná a vůbec - řešení různých dogmat, zázraků, tradic, reforem či excesů a herezí je mnohdy velmi zajímavé (zvláště pro diváky, které podobné věci zajímají a nebo přinejmenším nemají nic proti náboženství jako takovému). Nicméně v tomto konkrétním případě mi vzhledem k epizodickému vyprávění více sedí tématická rozmanitost Přízraku svobody, či „půvabu buržoazie“, kde se vedle víry řešila také politika, bohatství a chudoba, maloměšťáctví, iluze a realita, etc. (09.11.2016)

Jen Luis Buńuel si může dovolit, aby se hlavním hrdinou jeho filmu stala církevní dogmata. Cesta poutníků do Santiaga de Compostella tvoří jen linii, na níž jsou jednotlivé epizody navěšeny jako korálky na šňůru perel. V křesťanských dogmatech (s oblibou o vztazích v Božské Trojici nebo o míře božství a lidství krista) Buňuel nachází krásu a poezii. Nesmyslnost jednotlivých scén jakoby stále měla kořeny v Buňuelově surrealistické minulosti. Pokud dokážete najít v tomto tématu stejně jako Buňuel poezii a estetické zalíbení, film si opravdu užijete (stejně jako já). V opačném případě si ho můžete užít alespoň jako boj proti náboženskému tmářství. (Podobný výklad filmu dává i Martin C. Putna ve Filmových listech Projektu 100. Mylím však že chybně.) (26.05.2004)

Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím. (06.01.2012)

Věhlasný mexický spisovatel Carlos Fuentes o "Mléčné dráze" prohlásil, že jde o revoluční, radikálně proticírkevní dílo. Jeho neméně slavný argentinský kolega Julio Cortázar se naopak nechal slyšet že mu připadá, jakoby tento film zaplatil Vatikán. Takže si můžeme vybrat. Sám Luis Buňuel se nade všemi rozličnými výklady jen pobaveně usmíval pod vousy. (17.11.2007)