Tár

Nechal jsem se nachytat a žil v domnění, že nějaká Lydia Tár existuje. Současně zaplatím drink každému, kdo nemá elementární přehled a znalosti o vážné hudbě a vydržel první hodinu nezadřímat. Stopáž je vražedná a také to podle toho dopadlo. Závěr míří do absolutního bizáru a snižuje celkem kvalitní podívanou v prostřední části snímku. Cate Blanchett hraje výborně, čekal jsem ale přece jen trochu víc po všudypřítomných ódách. Zasmál jsem se Marku Strongovi, toho bych v takovém filmu opravdu nečekal. (22.12.2023)

Tár je dlouho popíraný pád. Tár je důkaz smrtelnosti samozvaných bohů. Je varovný křik ozývající se stále hlasitěji prasklinkami na jinak dokonalém mramoru. Nese neklid spánku, až mramor jednou pukne. Tár je nevyhnutelné stárnutí. Rozechvělé z drzého mládí, které se bez zájmu otočí zády v ty nejbolavější chvilky křehkého chtíče. Tár je pavučina co zradí toho, kdo ji spřádá. Tár je štěstí lovce, který v okamžiku posledního triumfu klopýtne. A lovná proklouzne mezi prsty jako příliš hebký samet. Tár je slepota a diktatura manického perfekcionismu a sobectví. Tár je posedlost hudbou a krásou; nenároková agapé, ale i egem pohlcené lakomství, nestřídmost a pýcha. Tár je prchavý pocit nekonečné síly a moci. Tár je prokletí zářivé hvězdy i její věčné zapomnění poté co vyhasne. __ Cate Blanchett je Tár. (13.03.2023)

Hutná konverzačka s těžkotonážním příběhem, který s přibývající stopáží brutálně utahuje šrouby. Cate Blanchett je se svým performance geniální despotické umělkyně natolik přesvědčivá, až z toho v některých pasážích opravdu nepříjemně mrazí. Mrazivá a odtažitá je i formální stránka celého filmu včetně samotného způsobu vyprávění, kdy podání Todda Fielda v podstatě nedává moc šancí nějakým způsobem proniknout do psychiky hlavní postavy. Lze ji přinejmenším chápat, s nějakou hlubší mírou empatie je to o poznání složitější. Důležitou stránkou pro celý příběh je také výrazný symbolismus a mnohdy velmi náhle a nečekaně nepříjemné situace, kterým je ústřední hrdinka vystavována. Tár je divácky dost nepříjemný portrét člověka, který z absolutního vrcholu postupně padá níž a níž a vlastně s tím nic moc nemůže udělat. Některé linie tu zůstávají zcela záměrně nedořešené, což na konci vede ještě k většímu prohloubení pocitu nejistoty a nejednoznačnosti. Lydii je pak stejně těžké odsoudit jako s ní výrazněji sympatizovat. Ten největší direkt pak není uštědřen směrem k dnešní hyperkorektní #metoo době, protože největší facku nakonec dostane divák, potažmo konzument mainstreamových médií a sociálních sítí. Ve všech těch postfaktických významech a faktických motivech různých zájmových skupin je totiž takřka nemožné se vyznat. V něčem mi Lydia Tár připomněla Daniela Plainviewa, navíc tady se na pódiu jede taky až na krev. Burácivě znepokojivé tóny Hildur Guðnadóttir pak ještě umocňují syrovost i surovost celého příběhu. Kino nutné a ta skladba v závěrečných titulcích je naprosto epická. Jeden z filmů roku. [85%] (04.03.2023)

Nečekaný komentář k #metoo a cancel culture. Postpandemická kocovina. Neskutečné sólo Cate Blanchett, která táhne monstrózní stopáž silou několika koní, takže to ani chvilku nepůsobí unaveně nebo vyčpěle. Nedovedu si představit žádnou jinou současnou herečku, která by Lydii Tár mohla hrát. Jeden z filmových vrcholů roku. (17.12.2022)

Za mě naprosto perfektní. Celý filmový únor stál za starou bačkoru a pak přijde moje oblíbená herečka a podá takový výkon, jaký jsem snad naposledy viděl u sira Hopkinse ve filmu Otec. Dokonalá studie (destrukce) jedné komplikované osobnosti, kterou by asi nikdo na světě nezahrál líp. Stopáž absolutně nevadí, protože jsem chvílemi během sledování úplně ztrácel pojem o čase o po konci jsem vůbec nechápal, že to celé tak rychle uteklo. Pět z pěti a určitě (zatím) film roku. (25.02.2023)