Tár

Ještě patnáct minut před koncem bych v recenzi použil ohrané obraty jako: za úspěch se platí, z velké výšky přichází velký pád...nebo: s pocitem, že vám všechno projde, přichází nevyhnutelná spirála pádu... . Jenže o tom tento film není. Takovou pointu tam nevidím. Field napsal inteligentní scénář, ze kterého velmi často prosvítá nejen láska k hudbě, ale i hluboká znalost hudební teorie. Osobně nejsem příznivec analyzování umění. Vědecký přístup považuji ve věcech niterna za zkázu a upředňostňuji intuici. Ale líbí se mi, když mistři, ti nejlepší v oboru, dokáží s vášní a hlubokou znalostí předmět své lásky popsat, nebo o něm mluvit. Když se snaží ostatním zprostředkovat krásu kterou vidí, nebo jim dokonce otevřít dveře, kterými by mnozí sami neprošli. Tyto užvaněné pasáže, museli byt pro Blanchett opravdu maso. Jenže je to paní herečka, takže se toho zhostila oscarahodně. V tomto ohledu vše fungovalo na výbornou a dlouhá stopáž mi nevadila. Jenže stejně jako hudební skladba, i příběh musí mít uspokojivý závěr. Vůbec mi nevadí, že tentokrát se neservíroval další destruktivní hon za dokonalostí, jako tomu bylo ve Whiplash, nebo Darling. S těmi má Tár společné snad jen realistický pohled do zákulisí umělecké branže, kde je vše intenzivnější a co se týče kariéry, tak i neúprosnější. A v tom možná tkví to, že mi pointa připadá slabá. Pro člověka z uměleckých kruhů, by tento film opravdu mohl být spirálou kariérní smrti nadané dirigentky. Ale já mám za to, že pět let strávených s domorodým kmenem v Amazonii, člověka připraví i na takový sešup z kariérního výsluní. Dokonce mi ten závěr, to jak Tár skončila, připadá jako uzavření kruhu a naplnění jedné z mnoha ve filmu pronesených vět. Hudba překračuje hranice rasy, vyznání, sexuality i sociálního statusu. Přináší emoce, jaké nelze popsat slovy. Pokud tedy má člověk prodchnutý láskou k hudbě možnost ji provozovat...co na tom, že to není v Berlíně nebo New Yorku, ale třeba někde v Thajsku? Jenže i přes tu solidní stopáž, Field nechal příběh podivně utnutý. Samozřejmě není problém si domyslet, co tomu definitivnímu konci předcházelo, ale ten příběh byl vyprávěn dost zeširoka a najednou se zůžil jak ocas zmije gabunské. Přesto čtyři hvězdy dám. Za nepodlézavost divákovi, kvalitní scénář a Cate. PS: nenechejte se odradit tagy, jako LGBT...jsem jeden z velkých odpůrců filmové gender propagandy, ale tady je to OK. (13.07.2023)

Todd Field své režisérské počiny velmi pečlivě dávkuje a od jeho posledního filmu uplynulo již šestnáct let. Tár je precizní dílo, u kterého se pravděpodobně čekalo, že bude mít větší úspěch na filmových oceněních. Nestalo se tomu tak a my tak máme před sebou filmařsky precizně natočený portrét fiktivní světoznámé dirigentky, kterou bezchybně ztvárnila Cate Blanchett. Nakousnou se tu i velmi aktuální témata a střet hlavní hrdinky s realitou dnešní doby. Cate Blanchett jako macho dirigentka dokáže utáhnout i opět (v dnešní době již tradičně) přepálenou stopáž. I když jsou filmařské a herecké kvality nezpochybnitelné, tak tomu něco chybí. Stejně tak, jak precizní Tár je, tak působí poněkud sterilně. (13.04.2023)

V čase cancel culture, ktorá pripravuje ľudí o prácu a postavenie pre sebemenšie chyby minulosti a nás liberálov striela do vlastnej nohy viac, ako čokoľvek iné, je takýchto filmov treba viac. A kľudne aj kritickejších, tento vírus musíme vyhubiť, ešte než zmutuje (posledná trápnosť, ktorú som zaregistroval, boli útoky na nepo babies). Blanchettka klasicky výborná, ale na oscaroch asi budem fandiť Ane de Armas. (05.02.2023)

Po toľkých chválach a nomináciách na prestížne ceny som sa na tento film celkovo tešil. Nielen kvôli zaujímavému námetu, ale aj na Cate Blanchett, ktorú mám v obdobných dramatických rolách skutočne rád. Bohužiaľ, Tár nesplnilo moje očakávania a na môj vkus tam bol až príliš výrazný psychologický rozmer, ktorý doslova pohltil všetko ostatné perspektívne v tomto filme. A pritom to prostredie orchestrov, ale aj súkromia svojskej dirigentky Lydie malo obrovský potenciál. Značnú časť filmu som mal pocit akoby sa to chcelo podobať atmosférou na Black Swan, no nejako to nebolo ono... Avšak vidím, že ostatných to nadchlo oveľa viac ako mňa a sú doslova unesení týmto kúskom Todda Fielda. Na mňa to žiaľ nezabralo :( Škoda. (12.01.2023)

Och, to bolo výborné. Ale, áno. Jadro je podobné, ako u iných filmov s podobnou témou. Máme 20 filmov o umelcoch a 18 z nich rieši presne to isté, čo v tomto filme rieši Lydia Tár. Jediný rozdiel je možno len ten, že je to žena, ktorá bola nútená zobrať si mužské maniere, aby sa vo svete, ktorý túži obývať nestratila, a tiež tým, že koniec - respektíve posledných pätnásť minút je natoľko presných, smutných, reflexívnych a bohatých na vnemy, že to pôvodný príbeh posúva do roviny vzostupu a pádu. Pomáha, že Lydia Tár je fikčná. Field sa snažil o vizuálne chladný, systematický, formálne čistý a emočne napumpovaný film, ktorý vypúšťa náznaky zápletky a emócií postupne a nenásilne. Dalo by sa povedať, že umelecky. A ono to funguje, aj napriek tomu, že vieme kam to asi bude smerovať. Charizmatická Cate Blanchett si ide po sošku. Takto živelne, étericky a bezchybne som ju nevidel hrať už veľmi dlho. A to má na konte kvantum nádherných a perfektných úloh.  Ale jej zúfalstvo pri hre na akordeón v opustenom byte je vrcholom filmu. Hudba samozrejme super. Za mňa jeden z filmov roku. (25.01.2023)