Tár

Ještě patnáct minut před koncem bych v recenzi použil ohrané obraty jako: za úspěch se platí, z velké výšky přichází velký pád...nebo: s pocitem, že vám všechno projde, přichází nevyhnutelná spirála pádu... . Jenže o tom tento film není. Takovou pointu tam nevidím. Field napsal inteligentní scénář, ze kterého velmi často prosvítá nejen láska k hudbě, ale i hluboká znalost hudební teorie. Osobně nejsem příznivec analyzování umění. Vědecký přístup považuji ve věcech niterna za zkázu a upředňostňuji intuici. Ale líbí se mi, když mistři, ti nejlepší v oboru, dokáží s vášní a hlubokou znalostí předmět své lásky popsat, nebo o něm mluvit. Když se snaží ostatním zprostředkovat krásu kterou vidí, nebo jim dokonce otevřít dveře, kterými by mnozí sami neprošli. Tyto užvaněné pasáže, museli byt pro Blanchett opravdu maso. Jenže je to paní herečka, takže se toho zhostila oscarahodně. V tomto ohledu vše fungovalo na výbornou a dlouhá stopáž mi nevadila. Jenže stejně jako hudební skladba, i příběh musí mít uspokojivý závěr. Vůbec mi nevadí, že tentokrát se neservíroval další destruktivní hon za dokonalostí, jako tomu bylo ve Whiplash, nebo Darling. S těmi má Tár společné snad jen realistický pohled do zákulisí umělecké branže, kde je vše intenzivnější a co se týče kariéry, tak i neúprosnější. A v tom možná tkví to, že mi pointa připadá slabá. Pro člověka z uměleckých kruhů, by tento film opravdu mohl být spirálou kariérní smrti nadané dirigentky. Ale já mám za to, že pět let strávených s domorodým kmenem v Amazonii, člověka připraví i na takový sešup z kariérního výsluní. Dokonce mi ten závěr, to jak Tár skončila, připadá jako uzavření kruhu a naplnění jedné z mnoha ve filmu pronesených vět. Hudba překračuje hranice rasy, vyznání, sexuality i sociálního statusu. Přináší emoce, jaké nelze popsat slovy. Pokud tedy má člověk prodchnutý láskou k hudbě možnost ji provozovat...co na tom, že to není v Berlíně nebo New Yorku, ale třeba někde v Thajsku? Jenže i přes tu solidní stopáž, Field nechal příběh podivně utnutý. Samozřejmě není problém si domyslet, co tomu definitivnímu konci předcházelo, ale ten příběh byl vyprávěn dost zeširoka a najednou se zůžil jak ocas zmije gabunské. Přesto čtyři hvězdy dám. Za nepodlézavost divákovi, kvalitní scénář a Cate. PS: nenechejte se odradit tagy, jako LGBT...jsem jeden z velkých odpůrců filmové gender propagandy, ale tady je to OK. (13.07.2023)

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~ (25.11.2022)

Hutná konverzačka s těžkotonážním příběhem, který s přibývající stopáží brutálně utahuje šrouby. Cate Blanchett je se svým performance geniální despotické umělkyně natolik přesvědčivá, až z toho v některých pasážích opravdu nepříjemně mrazí. Mrazivá a odtažitá je i formální stránka celého filmu včetně samotného způsobu vyprávění, kdy podání Todda Fielda v podstatě nedává moc šancí nějakým způsobem proniknout do psychiky hlavní postavy. Lze ji přinejmenším chápat, s nějakou hlubší mírou empatie je to o poznání složitější. Důležitou stránkou pro celý příběh je také výrazný symbolismus a mnohdy velmi náhle a nečekaně nepříjemné situace, kterým je ústřední hrdinka vystavována. Tár je divácky dost nepříjemný portrét člověka, který z absolutního vrcholu postupně padá níž a níž a vlastně s tím nic moc nemůže udělat. Některé linie tu zůstávají zcela záměrně nedořešené, což na konci vede ještě k většímu prohloubení pocitu nejistoty a nejednoznačnosti. Lydii je pak stejně těžké odsoudit jako s ní výrazněji sympatizovat. Ten největší direkt pak není uštědřen směrem k dnešní hyperkorektní #metoo době, protože největší facku nakonec dostane divák, potažmo konzument mainstreamových médií a sociálních sítí. Ve všech těch postfaktických významech a faktických motivech různých zájmových skupin je totiž takřka nemožné se vyznat. V něčem mi Lydia Tár připomněla Daniela Plainviewa, navíc tady se na pódiu jede taky až na krev. Burácivě znepokojivé tóny Hildur Guðnadóttir pak ještě umocňují syrovost i surovost celého příběhu. Kino nutné a ta skladba v závěrečných titulcích je naprosto epická. Jeden z filmů roku. [85%] (04.03.2023)

V průběhu mě konstantně iritoval ten hanekácký, klinicky akademický vizuální styl, jakkoli rozumím tomu, že Fields si zde dává zatraceně pozor, aby nedával divákovi vizuální návody a možnosti interpretací za hranici toho, co ve skutečnosti vidíme. Provokativnost mnoha obsažených témat mi navíc přišla provokativní pouze v rámci hysterické současnosti, ačkoli je osvěžující slyšet tak výborně artikulované znechucení nad aktuálními paradoxy uniformity rozmanitosti a aroganci tolerance. Mrzí mě, že mi to nenabízí více čtení než ono jedno a mrzí mě, že to odepře hrdince její "I drink your milkshake" moment." Ale ty blázne, jestli jsem po celou dobu filmu vyčítal nějakou zaprdlost, tak musím uznat, že ten konec je tak škodolibý, že jsem se smál do půlky titulků. ____________ Páteční návštěva "artového kina" byla skutečně obohacující zážitek, na který jsem se zapomněl zase pro jednou dostatečně opít. Plný sál o padesáti místech, ve kterém od začátku šustí cca 70 igelitových pytlíků znamená, že nejeden milovník filmu tam musel regulérně double-wieldovat chipsy. Nějaký starý tlusťoši vedle mě za půlku filmu sežrali víc jídla než já za kvartál. Jak jsem se těšil na to, až se dohoduje, tak jsem si neuvědomoval, že pak přijde trávicí "odfrkávací" fáze, kde občas někdo vyfuní větu jako "Už by to mohlo skončit.", aby si šel projet na mobilu, co je novýho na internetu. V posledních 15 minutách dle zvuku téměř jistě někdo začal jíst něco z ešusu. Nechcete se příště radši zabít? (25.02.2023)

Keď má film tagy ako gay, lesby, hudba, LGBT, škandál, sexuálne obťažovanie, sexuálne zneužívanie, tak je jasné, že ide o oscarovku nech sa deje, čo sa deje. Pritom len tá Cate si ho zaslúži, lebo výkon fakt parádny a právom je to azda jedna z mála herečiek, ktoré nepotrebujú len nejak vyzerať, ale vedia aj reálne hrať. Zvyšok je len nejaká obdoba na Čiernu labuť v zdĺhavom a nudnom obale, ktorý sa otvára už úvodným desaťminútovým dialógom, len aby sme zistili, kto vlastne tá hlavná postava je. Film údajne skrýva tajnú kritiku MeToo skrze predstavenie obvinenia, na ktoré netreba už dôkazy. Ťažko však uveriť, že v dnešnom Hollywoode by niekto našiel odvahu na kritiku svätého grálu. Každý divák si už posúdi sám. (04.01.2023)