Pád domu Usherů

Klasický Netflix hnus. Groteskní woke, kde všeho je 50% i kdyby na chleba nebylo (jen té nenávisti vůči mužům je o něco víc). Způsob jakým jsou servírovány informace je tragický. V těch kecech se komplet ztratí “o čem to je” a místo chronologického vyprávění (se zaměřením na unikátní způsoby likvidace členů rodové linie) se plácá v poučování jak korektně by měl vypadat moderní svět dle Netflixu. Nemluvě o tom, že se ani neobtěžoval pojmenovat klíčovou postavu seriálu. Fantastický je Luke Skywalker. Za něj je jedna hvězdička. více u jednotlivých epizod. (22.12.2023)

Když slyším, že se nějakého NF projektu ujme Flanagan, tak mám záruku, že to po kvalitativní stránce nevyhoří. A Pád domu Usherů naštěstí není výjimkou. Na poli 8 hodinek nám divákům totiž naservíruje formálně dokonalé dílo, které zaujme i po příběhové stránce. Velice se mi též líbí, jak sází na své osvědčené koně, tudíž při sledování jeho tvorby narážíte stále a dokola na stejné herecké tváře. A mně to vůbec nevadí, protože všichni zúčastnění podávají naprosto profesionální výkon (zejména Bruce Greenwood coby hlava rodiny Usherů potěšil). A samotná zápletka? Jo, tu jsem si užíval plnými doušky. Tajemná postava Carly Gugino měla něco do sebe, zajímalo mě, co se z toho vyklube, jaké motivy ke svým místy brutálním činům vlastně má. A závěr hezky odkryl své karty na stůl. Ano, mohlo to v průběhu nabídnout rychlejší tempo (zkrácení o 2 díly by prospělo), to nepopírám...ale i tak jsem ve výsledku nadmíru spokojen. Fajn podívaná. Za mě dávám 7,5/10 (23.10.2023)

Věříte-li na Satana, používejte antikoncepci. Navzdory tomu, o čem by vás chtěla přesvědčit katolická církev. Edgar Allan Poe je jeden ze zakladatelů hororové literatury a zároveň je jedním z nejstarších, stále čtených, autorů tohoto žánru, pochopitelně vedle Mary Shelley, autorky Frankensteina. Za zakladatele gotického románu, k němuž se Pád domu Usherů řadí,  je však pokládán Horace Walpole s románem Otrantský zámek. Zmiňuji jej též proto, že jak Otrantský zámek, tak Ushery adaptoval velmi svébytným způsobem Jan Švankmajer. Poeův Pád domu Usherů přirozeně nepojednává o farmaceutickém magnátovi, ale skon rodiny, devastace jeho domu jak ve smyslu obydlí, tak rodu, oba příběhy sdílejí. Adaptace je to skutečně velmi volná, Flanagan si z povídky vypůjčuje zejména ladění gotického románu, který se vyznačuje lezavým děsem spíše než lekačkami. Tajemná nemoc, dědičné šílenství, rozvrat rodiny, vše prostupující temné síly... Zlá předtucha a temná minulost jsou páteří gotického hororu. Flanaganovi se povedlo tuto atmosféru přenést i do světa vysokých prosklených bytů a prostorných osvětlených loftů. Jak tematické, uvědomuje si totiž, že hororová zchátralost se musí odehrávat v nitru a že horor vždy nesl společenskokritické aspekty, obvykle poukazuje na nějakou společenskou hnilobu. V některých momentech připomínají Usheři rodinu Royů v Succession. Minisérie se neštítí ani literárního jazyka, často se dokonce objevuje recitace, honosí se i bravurními monology (citronový byznysový plán!). Jistá schematičnost prostředních částí a fakt, že Flanagan své seriály vždy obsazuje stejnými tvářemi, může některé diváky nudit, ale toto je prvotřídní hororové dílo. Komplexní, budící hrůzu, která jde v prví řadě z duše, znepokojující, s politickým poselstvím. Tento dům je na rozdíl od toho v povídce postaven na pevných základech a jen tak se nerozpoltí. Celá recenze na TVZone. (31.05.2024)

Ze začátku jsme byli trochu zklamaní, ale nejspíš jde o to, že nás Flanagan svým prvním seriálem pořádně rozmlsal, navíc jsem měl i vysoké očekávání, vyhlížel jsem seriál dobré dva roky. Zprvu jsem očekával, že to bude adaptace McCammonova románu Prokletí rodu Usherů. Ten boj o moc je vlastně vykonstruovaný stejně, jen povrchně to silně čerpá poetičnost z Poeových nejznámějších básní (The Raven, Annabel-Lee), což mi vůbec nevadí, jeho básně mám nejradši. Bohužel tady ale není dáno moc prostoru tomu v čem je Mike Flanagan nejjistější a to sice nějaká strašidelnost, ta vynikne až ve finálním díle s boží scénou vsazení muže do zdi či Roderickovým chozením po domě a recitováním Havrana (obě scény jsou vrcholem celého seriálu). Místo těhle vymazlených spooky dílů jsou tady řešeny často banální a naprosto kreténské problémy mladých Usherů, přičemž mě sral a nudil každý z nich, jsou to účelové hovada. 8/10 a Flanaganovi s tou Věži furt docela dost věřím, jelikož je tam postav jak prstů jedné ruky a je zcela nemožné, aby v jeho adaptaci Kingova opusu mohlo docházet k tomu, co mě nejvíc sralo u The Fall of the House of Usher. Po té nestvůrnosti z roku 2017 mě nesmíš zklamat Miku, zakazuji ti to! (19.10.2023)

Příběh rodu Usherů a diktatury jeho farmaceutické korporace je zvrácená dekadentní jízda. Ze začátku jsem z té charakterové zkaženosti postav (nemyslím tím barvu kůže a sexuální orientaci, aby mě nepochopila jistá skupina hodnotících haterů) a zdánlivě odfláklými odkazy na povídkovou sbírku Poea byl skoro otrávený, postupně se ale odhalovala chytrá koncepce, smysl odkazů na současnou popkulturu a seriál byl čím dál zajímavější a napínavější. Závěrečná epizoda je pak spolu s monologem sestry okouzlujím způsobem nihilistická. Velkou tvůrčí chybou bylo udělat centrální linku z nudného a roztahaného rozhovoru Rodericka Ushera s policajtem, kde se děj jen zbytečně zdrží a postava detektiva rozhodně nezvládá být pořádnou protiváhou superzla. Někteří herci neměli potřebnou kvalitu (mladý Roderick je nudný panák a zase naopak Mary McDonnell je sice chirurgy vyspravená na podobné úrovni, jako by stará korporátní šéfka s jejími prachy nejspíš v reálném světě byla, ale na charizma a zlo své mladší verze se absolutně herecky nehrabe). Mám potěšení z toho, že z děl Flanagana pořád srší jeho talent a osobitost, co tak zoufale chybí drtivé většině produkce Netflixu. Snad se mu bude nadále dařit i v novém působišti. (17.10.2023)