Zlatý věk

Zlatý věk je nihilistická masturbace filmařského anarchisty Luise Buñuela. Zlatý věk je avantgardní vzdor společenským poměrům a stavu morálky. Obřadně uctívané hodnoty a jistoty životy jsou pod ostrou palbou výkalů i nekompromisních tahů provokativních metafor. Symbol vládne obrazu bez masky přetvářky, chtíč tělesnosti je všudypřítomný, sofistika pojmu dostává ve svém znevážení skutečnou barvu a k vážené ctihodnosti se nikdo nesklání se soucitem a vlídným slůvkem útěchy. Zlatý věk má svůj historický význam umělcova vztyčeného prostředníčku společnosti a v exhibicionistickém vzrušení a s masochistickým očekáváním erekce kritizuje, střílí a uráží. Bez studu a bez postranních úmyslů, jen z touhy po vyhranění se. Buñuel svůj surrealistický testament bere jako jedinečnou příležitost k rozpoutání bouře společenského skandálu a rozhazuje vůkol svoji poetiku násilí, touhy, sexuality, zneužívání a pokrytectví do bizarních rozměrů domýšlivě provokujících obrazových stylizací. Hlavním živoucím prostředkem nihilistického dráždění je Gaston Modot v pudech násilí a chtíče. Hlavním ženským prostředkem avantgardní romance je urozená Lya Lys. Z dalších střípků je nutné zmínit nového guvernéra (Josep Llorens Artigas), dívčiny rodiče a hostitele večírku markýze X (Bonaventura Ibáñez) a markýzu X (Germaine Noizet), pokojskou (Caridad de Laberdesque) a smyslně oddanou ikonu Ježíše vévodu Blangis (Lionel Salem). Zlatý věk se nerouhá, ani neznesvěcuje. Pouze se v záchvěvu agresivní přítomnosti násilí zahledí do dáli a burácejícím hlasem živelné pohromy a oslňující září odvážného mládí nelítostně pranýřuje morální stav společnosti v touze po úniku z úpadku. Je to jedinečný nihilistický hymnus existencialismu! (23.03.2019)

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

Surrealisticky stále na vynikající úrovni, i když se od dob Andaluského psa již jedná o krok někam jinam, především do narativnějších a "filmovějších" oblastí. Kouzelné ale především svojí ostrou a řezavou satirou zacílenou na tařka všechny stránky soudobé vyšší či oficiální společnosti. V hlavní roli zřejmě přirozené, místy tedy značně kuriozní, touhy v rozporu a neskrývaném boji s konvencemi a dobrým mravem. Krutá agrese a překonání všech zažitých pravidel - výsměšné násilí vůči bezbrannému slepci v podání hlavního hrdiny - jako jeden z projevů nespoutaného žití a prožívání. Zprotiví se vám načinčaný pejsek aristokratického vzhledu. Co je jednodušší než ho ze všech sil nakopnout. --Přesně takto postupuje Buñuel ve své kritice společnosti, jejich institucí, duchovních i materiálních. (08.11.2006)

L'amour fou jako nejvýraznější motiv filmu jinak záměrně „rozbitého“ a prostého záchytných narativních bodů. Nač se zdržovat vyprávěním, když k rozhození lepší společnosti plně postačí samostatné scény, jednotlivé gagy jako z hodně drsné grotesky (odkopnutí psíka a zastřelení chlapce, sic samoúčelné šokantní, pokládám za Buñuelovy vrcholné anarchistické kousky). Nástrahami, jež civilizovaná společnost klade do cesty přirozeným lidským potřebám, se Buñuel zabýval i ve své pozdější tvorbě, jen jim dal umírněnější formu a falickou symboliku, zde vystupující do popředí s nutkavostí myšlenky na sex, decentně skryl pod povrch. Za svou metodu přijal entomologické pozorování, jimž Zlatý věk začíná. Přímé zásahy do obrazu a útoky na pohled (jedním nezapomenutelným začíná Andaluský pes) omezil ve prospěch subverzivnějších provokací typu ohýbání žánrových pravidel, zatajování podstatného a zveličování marginálního. Přesto bych Zlatý věk neodsuzoval jako již vychladlou třídní (a generační) vzpouru jednoho kdysi tak horkokrevného Španěla. Výstižnější scény na téma fetišizace lidského těla zatím nikdo natočit nedokázal. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko (15.10.2012)

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)