Good bye, Lenin!

Největším kladem tohoto filmu je podle mě námět, který je vskutku originální, šlo z něj ale vytěžit více. Především ve vážných momentech je fim občas trochu nudný, zato ty vtipné sekvence jsou opravdu vtipné. Rozhodně by Leninovi přidalo kdyby skončill emotivním setkáním s otcem, konec působí dosti nastavovaně. (16.12.2004)

Tenhle film rozhodně není klasickou komedií. Za vtípky je cítit smutek z doby za železnou oponou, kterou naši sousedé obývající tu demokratickou část Německa (alespoň dle názvu) vnímali stejně jako my. S trochou nadsázky bych snímek přirovnal k Pelíškům či Pupendu. Tenhle naštěstí končí celkem dobře (co do historických souvislostí). I zde rodina řeší nejen problémy spjaté s dobou a politickým režimem, ale i vlastní, osobní. Řada sekvencí byla skoro až absurdní, ale v celkovém souhrnu mne film zasáhl. Obzvláště Alexovo setkání s otcem. Samozřejmě neprosto nelze opomenout úchvatný soundtrack Yann Tiersena, který je zkrátka skvostný! Doporučuji shlédnout. * * * * (13.01.2012)

"Film o tom, jak pro někoho vzkřísit Východní Německo? Holky, neblbněte, jediný dobrý věci, co kdy přišly z Východního Německa, byly moje lezecký karabiny a Katarina Wittová," remcal můj otec, když jsme tenkrát s mými zploditeli a přítelem vyráželi na obvyklé dvojité rande do kina. V průběhu filmu na své námitky zapomněl tak dokonale, že dvakrát hmátl na koleno mně místo mé matce. Označení komedie udělalo odcházejícímu Leninovi službu ještě medvědovitější než berlínský znak. Podle mě jediné, co k patřičnému vychutnání si filmu potřebujete, je vědomí, že pojednává o té legrační, smutné a vysmívané věci zvané láska, o legračním, smutném a křehkém organismu zvaném rodina, o občasné nevyhnutelnosti lží, časté nemilosrdnosti pravdy a hrách, které spolu setrvale hrajeme ještě hodinu poté, co hvizd oznamující její ukončení slyšeli i ti se zacpanýma ušima. Že to občas působí naivně a nevěrohodně? Inu, když chcete zastavit krvácení a nemáte nic než ruce, tak tu ránu taky zkoušíte ucpat rukama, i když víte, že to působí naivně a nevěrohodně, nehledě na to, že je to celé jaksi k ničemu. Ale třeba z nějakého důvodu nechcete, aby ta krvácející osoba vykrvácela úplně. Když tohle všechno cítíte, tak je možné, že v případě loučícího se Vladimíra Iljiče Uljanova dostanete hodně okurek a minimum láku. (16.07.2008)

Velká obyčejná nuda, která se snaží zakrýt pravdu a realitu tam, kde je přítomnost a skutečnost. Pro mě nesmyslný příběh, který je plný snahy ochránit jedince před realitou pomocí lží, které možná mají působit jako lži z rozumu(milosti?), ale působí křečovitě a zbytečně. Člověku by realita neměla být zakrývána za železnou oponu lží... (04.06.2005)

Zajímavý německý snímek s dost originálním námětem. Nabízí nám docela netradiční pohled na přechod režimu v NDR a jak se s ním různí lidé srovnávali. Daniel Brühl tu hraje kluka, jehož matka během nepokojů dostane infarkt a upadne do kómatu. probudí se za osm měsíců, kdy už je nový režim a o ničem neví. Protože byla zapálená komunistka a jakýkoliv stres by mohl zhoršit její stav, rodina se rozhodne ji v tom nechat. Tím začne nekonečný kolotoč šíleností, kdy se matku snaží udržet v onom starém režimu, a to od nábytku, přes sousedy a přesypávání potravin až po natáčení falešného zpravodajství. Má to určité kouzlo a rozhodně stojí za to to vidět. Brühl tu má dost dobrou roli. "Máte okurky?" (23.04.2021)