Peter von Kant

3.8.2023 Adaptace mého nejoblíbenějšího Fassbinderového díla, skvostné Hořké slzy Petry von Kantové, které je lesbickým melodramatem a pojednává o lásce, rostoucí v obsesi, k bezcitné couře, kterou pro ni má módní návrhářka. Toto melodrama je zfilmovaný Fassbinderův divadelní scénář, takže je známo, že se jedná o film, působící jako divadelní hra, v divadelním prostředí a s divadelním herectvím. V tomto případě se jedná o adaptaci tohoto melodramatu Fassbinderem číslo dva, Ozonem, který přeměnil lesby na gaye a módní návrhářku na režiséra. Ozon nemohl zapomenout na využití jeho typické satiry, která byla viditelná a v tomto případě nevím, zda to je až tak příjemné pro moje oko. Dramatičnost je hlavní pointou filmu a jeho vizuálu, což Peter von Kant splnil pouze polovičně. Neříkám, že je to něco špatného, naopak i v adaptacích by se mělo vymezit daným stereotypickým věcem a snažit se experimentovat. Ale zrovna u této hry mi tam to lehké narušení dramatičnosti vadilo. Většina záběrů, až na tanec na hudbu Comme au thêatre, který byl v pomalých švencích jedním podlouhlým záběrem, se tu neustále stříhalo. Záběrů tu tedy určitě bylo 2x tak více, jak v Hořkých slzách Petry von Kantové a i když se adaptace může naprosto vymezit originálu, v případě divadelní hry je za mne lepší se držet menšího počtu delších záběrů pro udržení autentičnosti a okouzlující atmosféry. Naopak estetika záběrů a mizanscéna byla on-point v tomto případě. Splňovala všechny faktory zfilmování této fenomenální divadelní hry. Scénografie byla přizpůsobená originálnímu dílu, ale i esteticky režii, queerness a hlavně divadlu. Takže by se v tomto případě dala považovat za těžké přizpůsobení divadelním scénám. To i estetika kamery a barvy v mizanscéně, které toto prostředí tvořily tak plastické, až to bylo koukatelné. Spolu s těmito body tento divadelní vizuál tvořily i kostýmy, které byly dechberoucí (stejně jako v Hořkých slzách Petry von Kantové), dobově přizpůsobené a samozřejmě queer působící.  Je to ale tak i tak herecká pecka, která vyžaduje nehorázně moc síly a trpělivosti na to, zvládnout portrétovat emoce postav takhle fantasticky. Nemohla chybět ani typická ladnost spojená s hudbou. Ladnost postav při každém pohybu, který vykonaly, filmu dosti přidává. Samozřejmě Ozon nemohl vynechat ikonickou část tance s velmi srdcervoucími citáty, která byla bohužel narušena znovu pár střihy, ale zase obohacena zrcadlem, což dodávalo na finální estetice. Jak u těchto citátů, tak i v celém snímku zanechal Ozon ikonické motivy v dialozích spolu s tématy. Taky nevynechal několik ikonických hlášek, bez kterých by to nebylo ono. Přidal tu sexuální scény, které se v originálním díle nevyskytovaly. Za mě takovéto scény vždy artovému a vizuálnímu *pornu* něco přidají, v tomto případě to leží na mezníku. Ozon z toho udělal ozonovinu, já bych preferovala ale větší zanechání ladnosti jako ve fassbinderovině. Ale co už, Ozon vlastně jeho hru hlavně zmodernizoval a vše jde s časem, takže je vůbec dobré, že se toho někdo ujal a udělal něco přívětivějšího pro novější generace. Film mi pomohl porozumět sadistické stránce Karin, v tomto případě Amira a stránce, která není masochistická, Petra a Peter. Nebyl to správný odhad a pouze to znovu donutilo postavu (jak je u Fassbindera známo) ke zhroucení a jejímu pádu. Celou dobu nám tu problikávály záběry sluhy, který byl divákem a posledním, koho měl. S postavou Petry jsem měla šanci těžce rezonovat, naopak s postavou Petera těžce. Možná je to pouhý queer opak, nebo naopak odlišněji napsané detaily postavy. K závěru CO BYCH DALA ZA TO, ABYCH MOHLA BREČET NA RAMENI SCHYGULLY. (09.08.2023) (méně) (více)