Občanská válka

Kolaps sa pravdepodobne nestane budúcou klasikou. Vo výsledku pôsobí hlavne ako varovanie nad súčasným smerovaním (nielen) Ameriky. Dokáže ale poskytnúť množstvo filmárskeho kumštu a aj tém na premýšľanie a debatu. Neočakávajte teda akčnú smršť ani kopanie do rôznych politických táborov. Tvorcovia sa tu venujú skôr následkom toho, kam toto všetko môže smerovať. A dúfajme, že nepôjde o žiadnu prorockú záležitosť. (20.04.2024)

Jako u ostatních filmů, které Alex Garland režíroval, přijímám jeho premisu a souhlasím s jeho záměrem, ale jako u všech těch ostatních filmů si u skoro všech aspektů provedení říkám, že by některé (a některé dost zásadní) věci šly udělat jinak či lépe. Například pozastavení v sekvenci ve městě, "kde se nic neděje", kde postavy navštíví obchod s oblečením. Rozumím tomu, proč tam ta scéna je, jakou roli ve vyprávění a vývoji postav hraje, ale je to mechanické, bez duše, nedonutí mě to nic cítit. Porovnala bych to se scénou z 28 dní poté, kde hlavní postavy "nakupují" v opuštěném supermarketu, následně mají piknik v přírodě a u toho pozorují zřejmě uprchlé/nově osvobozené koně volně pobíhající po krajině. Alex Garland jako scenárista tamtu scénu napsal ze stejných strukturálních potřeb jako tady napsal Kirsten zkoušející si zelené šaty a hledící u toho na svůj odraz v zrcadle, ale rozdíl je tom, že ve 28 dnech Danny Boyle svou režií, herci svým projevem a John Murphy svojí hudbou povýšili danou sekvenci na něco nesmrtelného a nezapomenutelného. Tento pocit osudovosti mi v Civil War citelně chybí, paradoxně, vzhledem k tomu, jaký příběh vypráví. Ani ta "slavná" scéna s Jesse Plemonsem na mě neměla takový vliv, jaký asi měla mít. Odehrává se v plném slunci, v otevřené, ničím nezajímavé krajině, kamera postavy snímá z dálky a jakoby s nezájmem ukázat intenzitu situace, a Jesse sám tak zapadá do šumu těchto ubíjejících okolností a vůbec nemá šanci vyniknout a opanovat situaci. V Game Night působil mnohem nebezpečněji a to jenom představoval pro svoje sousedy hrozbu small talku. Ještě že mi telefon během psaní recenze dvakrát smazal vše, co jsem už napsala, takže jsem měla prostor si víc utříbit myšlenky a snížit hodnocení ze čtyřech hvězdiček na tři, protože jsem přišla na další věc, proč to pro mě nefungovalo: čtyři hlavní postavy spolu skoro vůbec nemluví o důležitých, ale ani nedůležitých věcech. Ano, chápu to, že jsou tam doslova jako pozorovatelé, kteří mají od situace odstup a jenom ji "dokumentují, aby jiní měli o čem debatovat", ale myslím si, že v té stylizaci to Alex Garland trochu přehnal. Nejvíc spolu mluví Kirsten a Cailee, ale ani u nich si nejsem úplně jistá, jestli se autorovi povedlo vytvořit iluzi komplexních živoucích bytostí. U obou pánů potom o nedostačující zkratkovitosti není ani pochyb. A nemám tím samozřejmě na mysli, že by měl každých pět minut mít někdo proslov buďto o své minulosti nebo o tom, že válka je špatná, áno, stačila by mi trocha chemie mezi postavami a zdání obyčejné lidskosti. Alternativně, pokud to tedy Garland nechce mít o postavách, ale o komentáři, jak ostatně naznačuje konec, bych očekávala, že jednotlivé zastávky na cestě nebudou jenom obecně "o hrůze", ale nějakým způsobem budou odkrývat a osvětlovat podhoubí, ze kterého ten konflikt vyrostl. (25.08.2024)

Tak trochu Garlandova Apokalypsa, v níž se čtveřice novinářů vydává do srdce temnoty napříč hroutící se Amerikou. Víc než reflexe rozdělené společnosti (tohle palčivé téma se tu kupodivu řeší vlastně jen dost okrajově) to ale funguje spíš jako děsivý obraz (setsakra nebezpečné) práce válečného reportéra. Kirsten Dunst ve své možná životní roli a zatím jednoznačně nejkonzistentnější, nejpoutavější a hlavně nejsnáze srozumitelný Garlandův režijní počin. Jen holt ne (až) tak hluboký a inspirativní, jak bych si přál. 75 % (24.04.2024)

Už řadu měsíců jsem neodcházel z kina s větším nadšením. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je film vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní. (26.04.2024)

Takový film o ničem, kde to nic vnímám jako záměr. Neznáte kontext války ani minulosti postav. Příběh si v podstatě utváříte sami stejně jako u "bezduché" novinařiny, kterou hlavní postavy vytváří. Ono konec konců je úplně jedno, proč se ta válka děje. Končí bezdůvodným zabíjením, kde už ani nejsou žádné jasné strany a lidskost není k nalezení. Práce s hudbou a zvukem byla vynikající. (20.04.2024)