Na generálův rozkaz

Válečné drama UOMINI CONTRO (1970) mě příjemně překvapilo: Rosi odolává tradiční nástraze podobných filmů v podobě příliš abstraktních témat a emocí (hrdinství, zbabělost, nespravedlnost, dehumanizující charakter války) a svůj nelichotivý obraz války staví na tom nejkonkrétnějším, nejpraktičtějším aspektu tragédie války, a to špatném velení [se kterým vojácí a nižší důstojnící nic nenadělají, protože velící důstojnící jsou úplně jinde nejen hiearchicky, ale i ideologicky a třídně, v určitých chvílích se tak nejbližším spojencem vojáka stává jeho nepřítel]. Rosi se ale zejména ukázal být výrazným režisérem se smyslem pro poetickou zkratku (montáže bitev) nebo malý hyperbolický efekt. Obraz vojáků, které polodementní generál, pyšný na starořímskou tradici Itálie, pošle proti kulometům v antickém brnění s masivními válcovými helmami, se nikdy nezvrhne v prvoplánový škleb, místo toho surreálná fraška pouze probublává pod povrchem věcně podaného "záznamu" téhle absurdity - člověk neví, jestli se má smát nebo nevěřit svým očím. Válečné drama, které je filmařsky elegantnější a věcně relevantnější než mnohé dnešní vizuální stroboskopy. (15.03.2008)

Spred popravčej čaty utečie odsúdený a nik za ním nebeží. Nedostal rozkaz. Takýchto absurdností, najmä zo strany veliteľov, je v Uomini contro viacero. Napokon je to film o nezmyselnosti vojny. Tomu hovorím prienik do hlbín zelených mozgov. Tie hlbiny sú ale duté ako krasové jaskyne. Je málo dobrých filmov o 1. svetovej vojne a toto je navyše jediný o bitkách v Júlskych Alpách na rieke Isonzo, ktorá tvorila frontovú líniu medzi talianskou a rakúsko-uhorskou armádou. Vznikol podľa románu Emília Lussa Rok na náhornej plošine (1938), má protivojnový charakter a pri jeho sledovaní narastá pocit úzkosti. (05.09.2012)

Syrovostí pohledu a nezkresleností záběru, který jde tvrdě a nesmlouvavě po odvrácené stránce války, té neheroické, film strhuje od prvního okamžiku divákovu pozornost. Že se jedná o první světovou válku, o odheroizování krvavých jatek nesmyslných pozičních bojů a bláhových ztečí, které provozovaly obě válčící strany (stačí připomenout Churchillovo Gallipoli) rovnou měrou, je jeho základní předností. Strhující příběh, vystavěný na zdánlivě nesmyslné tříšti dílčích záběrů, postupně vyjevuje střetnutí dvou nižších důstojníků s velitelem divize, který evidentně ztratil kontakt se skutečností; bohužel ne natolik, aby to mohlo vést ke ztrátě jeho svéprávnosti. Kličkování tváří v tvář nesmyslným rozkazům nepomáhá; dříve nebo později se dostaví klíčová mezní situace, z níž nejde couvat. Nevychází ani jiný tradiční prostředek podřízených a bezmocných: smrt, která vlastně není smrtí na bojovém poli, ale odstraněním krvavého vraha v nesprávné uniformě. Pocit marnosti, který prostupoval hrdiny Remarquova proslulého románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID nebo Šolochovovy románové epopeje TICHÝ DON, je v Rossiho pojetí zvláště silný; svůj podíl na tom má i zdravě bezohledná kamera, která se s úspěchem snaží přiblížit toto peklo na zemi co nejvíce z pohledu bezmocného jedince. Jalovost vlasteneckých frází, v italském případě ještě silnější během druhé světové války, ze stříbrného plátna Rossiho zásluhou přímo křičí. Na diváka, na nás, na každého, kdo se hlásí k hlavní zásadě skutečné tolerance: žít a nechat žít. (31.03.2015)

Velice atmosferický film. Na italské frontě, tam halt veselo nebylo. Zima, vejška, hlad, oheň, miny, sračky, sračky...a k tomu velitel brigády, který je schpen úplně všeho. Absurdní protiválečné dokonale poukazuje na chlapíky, kteří platí daně, válčí a pokládají životy v horském pekle a celý život takto tahají svoji zemi z bryndy.A za co? Za nic. Nikdo ani nepoděkuje. (03.01.2011)

Italská fronta nebyla o nic lepší než ta západní, ba možná i horší. Generál Luigi Cadorna proslul svoji neschopností a poslal stovky tisíc vojáků na zbytečnou smrt. No a tento snímek se zaměřuje na menší úsek fronty v Alpách. Rakušané mají výhodnou pozici na vršku chráněného skalami a ostnatým drátem, se skvělými výhledem a kulomety namířenými přímo na zemi nikoho. Italové dostávají opakovaně rozkazy na tento hřeben zaútočit a jsou po desítkách koseni kulomety. Další skvělý plán spočívá v přestřižení ostnatého drátu za dne a plné viditelnosti. Kdo nechce do jatek nepřátelských kulometů, na toho jsou pro jistotu namířený kulomety z vlastních řad! Generál, úplně mimo realitu, lpí na drobnostech jako aby vojáci neměli trochu rzi na noži... A při nepokojích se uplatňuje antické právo decimování jednotek. Poprava hrozí i zraněným, u kterých je podezření, že si zranění způsobili sami. Divím se, že nikdo nedostal odvahu skutečně postřílet všechny své šílené velitele, při takovém vedení války a obrovských ztrátách. Gian Marie Volonte dobrý jako vždy, Američan Marc Frachette musel mít italské kořeny, vůbec jsem si nevšiml, že by byl snad dabován. Škoda, že si zničil hereckou kariéru a život přepadením banky. Zemřel ve vězení ve věku 27 let. (03.04.2018)