Kozí roh

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Prvý krát som sa stretol s bulharským filmom a musím vyjadriť spokojnosť. Režisér natočil čiernobiely film, ale hlavne dosť realistický a drsný pohľad na život obyčajných ľudí v 17. storočí. Zaujal ma úvod, ktorý režisér vyrozprával v štýle S. Leoneho - čiže bez slov. Bez slov, ale s o to väčším zanietením natočil na vtedajšiu dobu dosť drsnú scénu znásilnenia. Cesta za pomstou vyplňuje zvyšok filmu, v ktorom som tiché a pekne nasnímané pasáže, plné krásnych exteriérov dosť obdivoval. Pripomínali mi Slovensko. Privítal by som viac dialógov medzi otcom a dcérou, inak spokojnosť. 80%. (22.02.2011)

V Bulharsku 17. storočia toho jeho obyvatelia veľa nenakecali. Pokiaľ mali potrebu sa pomstiť, vystačili si s citoslovciami v súboji. Pokiaľ sa zaľúbili, stačil veľavravný pohľad. Buďme radi, pretože ak by bol Andonov doslovný, jeho film by sa zmenil v melodrámu. Takto som mal radosť z toho, že som chápal a cítil, na čo postavy myslia a čo prežívajú. Ďaľším dôležitým faktorom kvality je nepredvídateľnosť filmu. Revenge subžáner má iný svoj klasický sujet, tu vyplývajú udalosti z vývoja postáv a nie zo scenáristického konštruktu. Či sa jedná o najlepší bulharský film netuším, podobné vyjadrenia ale majú hodnotu ocenení typu najkrajšia Bulharka. (07.11.2014)

Balada o muži, který život zasvětil pomstě, se v Bulharsku těší léta vysoké oblibě i kultovnímu postavení, poetikou a atmosférou je srovnávána s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Přes vynalézavé narativní postupy, výtečnou kameru , působivý příběh a celkovou zajímavost, je to v jednotlivostech podle mého vztah otce k dceři, co ruší celkovou vyváženost díla: nepochopím například, jak muž ve své naivitě mohl celá léta předpokládat, že dívka si v dospělosti neuvědomí svou ženskou identitu. 90% (31.12.2007)

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)