Krkonošské pohádky

Hamižnost kapitalistického Trautenberka a jeho vykořisťovatelské ambice vůči poddaným naznačují nutnost socialistické revoluce, zatímco Krakonošova ruka vytrvale nemilosrdně trestající milostpána nabízela nevyužitou možnost ochrany pohádkovými bytostmi. Kdo chce hledat komunistickou propagandu, tak ji najde v jakémkoli díle z let 1948 - 1989, ale tohle byl pouze večerníček, jehož demagogie ve formě vítězství dobra nad zlem by neměla nikoho urazit. (21.01.2009)

Jeden z nejlepších českých pohádkových seriálů vůbec je založen na svérázném, obtížně napodobitelném folklóru osobité severočeské národopisné oblasti, jak ho pojednala významná regionálně zaměřená spisovatelka Marie Kubátová; přivdanou Krkonošankou je podle mých informací i režisérka Věra Jordánová. Krkonošský v tomto ohledu znamená zároveň i tolik co jizerskohorský (geologicky tvoří obě pohoří jeden celek). Trautenberkově postavě jsem vždycky rozuměl jako symbolu normalizačních nomenklatur; jeho hamižná průzračná hloupost ho k tomu přímo předurčovala. Postavy jeho služebných jsou, jaké jsou; jejich útisk jednak odpovídá realitě doby, k níž se vztahují, jednak naivně monarchistickému cítění lidových vrstev. Krakonoš byl považován a je mocná přírodní síla, jakýsi místní všebůh s evidentně předkřesťanskými (patrně keltskými) kořeny. Humor, se kterým toto vlastně ponurá téma bylo autorsky uchopeno, tradiční plebejské švejkovství, které je oživuje, kytice skvostných hereckých výkonů, jež je dotváří (Peterkova kreace je patrně nejlepší příležitostí jeho početné filmografie), to všechno zakládá onu magickou sílu, která k této nejlidovější severočeské lidovosti přitahuje neustále další a další generace dětských diváků všech generací. Mj. proto, že Marie Kubátovou je Boženou Němcovou folklóru a bájesloví někdejšího českého Podkrkonoší a Pojizeří. (05.11.2007)

Ideologická zabarvenost seriálu mi připadne spíš úsměvná (stejně jako u Jáji a Páji, kdy byl hlavním záporákem obchodník Krkovička), spíš mě dost štve ta téměř stoprocentní repetitivnost každého dílu, přerušená snad jednou, kdy si Krakonoš řekne "Trautenberk mi pořád něco provádí, co kdybych to teď zkusil já, když se nudím?" Samozřejmě to neplatí také o díle posledním. Jinak ale všechno hraje pro - výtvarná stránka (ač papundeklová) na výbornou, herci jsou odvázaní a celé je to i přes pár záporů legendární. (01.07.2003)

Himlhergotdonrvetr krucajs element! To je aspoň večerníček! I po letech se na něj s chutí podívám a vždy se pobavím, zasměju hláškám, které ze sebe (nejen) Trautenberk sype (To byl Krakonoš, prašivka! / To já zase znám někoho, kdo má moc malej seník na moc velký louky! / A vydej mu málo z bohatství svýho...že tys to popletla! Nebylo tam vydej mu všechno?! atd.), uklidním se nádhernými kulisami a zpracováním samotným, zabroukám si melodie, jež epizody doprovázejí, a v neposlední řadě se zamyslím nad pravidelnými závěrečnými moudry (Lepší vlastní polínko než ukradený špalek. / Inu to je tak, kdo chce moc, nemívá nic! a další), kterými by se mnoho lidí v dnešním světě mělo řídit. (12.10.2010)

Nejoblíbenější večerníček. Sympatizovala jsem sice spíš s chudákem Trautenberkem, on ten Krakonoš taky nebyl žádnej Mirek Dušínů, třeba ten díl, kdy se tak nudil, že vyšplouchnul Trautenberka a převklíkl se za nějakýho knížepána, Trautenberk mu navařil a ještě celej šťastnej s ním pomluvil Krakonoše (co ten asi jinýho čekal?) a Krakonoš se pak odhalí a donutí Trautenberka obsluhovat jeho a Anče s Kubou a Hajným. No kdo by ho nepolitoval? (15.03.2011)