Nauka o snech

Sny jsou chráněné území, kam klepeta racionality nedosáhnou. Michela Gondryho už od prvních hudebních klipů a reklam považuji za francouzské vtělení Petera Pana, který sní ve dne, v noci a jeho široce zavřené oči vnímají svět jako otevřený prostor ke hrám. V jeho mozku nejsou žádné přímočaré dálnice s fastfoodovými odpočívadly, ale větvící se cestičky a pokroucené dráhy z neznáma do neznáma. A jako dobrosrdečné dítě se s námi o ty nejrozkošnější hračičky dělí. Putování za podivnou láskou v Nauce o snech evokuje vznášení se ve vzdušné bublině na pomezí snění a reality a potvrzuje, že Gondry je spíš autor-uvaděč než autor-vypravěč. Stéphane je komplikované dítě, režisér enfant terrible, které točí pro děti jako on sám. Osvícení z Věčného svitu se neopakovalo, Nauka o snech je spíš filmová duha. Realitu světla lásky rozkládá na jednotlivé barevné složky v dešťových fantaziích...A člověku se chce zpívat. 9/10 (04.08.2007)

Nudnou realitu jeho života zastiňuje svěží a barvité snění. Bizarnosti v podobě snů si vzal pod svá magická křídla velmi chytrý a originální režisér Michel Gondry. Jeho hrdina vede monology, sleduje své vzpomínky, překvapuje, zmatkuje. Chaos je to i režijní – v tom dobrém i špatném slova smyslu. Sotva se něčeho můžeme chytit, dostáváme se vzápětí o kus jinam, překvapí nás nějaký vskutku zajímavý výtvarný nápad, aby nás režisér vehnal zase k nějaké nekontrolovatelné bizarnosti. Je to divácky velmi křehké a riskantní, tvůrci nemohli vůbec tušit, jak na to právě diváci budou reagovat. Přesto mi tohle řádění sedlo, hodně osobní kousky se totiž ne vždy podaří!! 75% (06.01.2014)

Úžasný, nádherný film. Skutečné filmové UMĚNÍ! Nauka o snech má mnoho společného s filmovými světy režiséra Jeana-Pierre Jeuneta (Amélie z Montmartru...), scénáristy Charlieho Kaufmana (Adaptace...), thajského surrealisty Wisita Sasanatienga (vizuálně dotaženější Občan pes), či českého surrealisty Jana Švankmajera (několik animací jaky by vypadlo z jeho filmů), ale skutečně se podobá pouze osobitému a zcela nezaměnitelnému světu svého tvůrce Michela Gondryho. Něco tak zvláštního a vpravdě geniálního v oblasti světového filmu vskutku nenalézám, Gondryho autorský přístup je zhola originální a jak jeho Věčný svit neposkvrněné mysli, tak i Nauka o snech se dají jen těžko k něčemu přímo přirovnávat. Gondry jde vždy zvláštní cestou - obsadí nějakou světovou hereckou celebritu (Jim Carrey, Gael García Bernal), zaškatulkovanou ve zcela odlišném žánru, a stvoří scénář pojednávající o bolestném hledání a potřebě lásky. Hlavní hrdina je vždy silný romantik s nesmírnou fantazií a kreativními vnitřními světy, jeho láska není opětovaná a v realitě neprobíhá šťastně, takže hrdina utíká do realit jiných... Novátorský je i Gondryho přístup tvůrčí a scenáristický - už dlouho jsem si říkal, že je téměř nemožné přijít v současnosti s něčím zcela novým, Gondry mě ale přesvědčil, že to ještě i dnes jde. Popsat vlastně docela prostý příběh mladíka s uměleckými sklony nejen ve fázi bdění, ale kontinuálně i ve fázi spánku a v něm přicházejících snů je skutečně geniálně prostá myšlenka. Tenhle jednoduchý příběh ale navíc snovými flashbacky nejen významově obohatit, ale rámcově povznést a zapojit do roviny hraného snímku i oblast podvědomí a nevědomí či čistě umělecké rozměry, to je skutečné nóvum. Navíc ty úžasné poetizující animace, jakoby vypadlé z (Gondrym) režírovaných klipů Björk či Massive Attack... Skvělý a neotřelý je také nápad autorské Stephane TV - takhle pěkně poetizovaný metonymický vnitřní svět člověka jsem ještě nikde jinde neviděl. Je to jakási vnitřní řeč hlavního hrdiny, jeho bdělé snění, ozvěny a interiér jeho mozku, nádherný svět stvořený z lepenky a papundeklu, který je možná významovým vrcholem celého filmu. Nauka o snech je vlastně netradičně pojatá milostná romance určená podivínským intelektuálům, plná netradičních vyprávěcích postupů, převratných animací a zvláštní divácké optiky. Musíte nejdříve přistoupit na Gondryho pravidla hry, abyste se mohli účastnit jeho fantazijní stáže. Když to ale uděláte, zažijete to, čemu se v řeckém duchovním světě říká katarze... (27.06.2007)

„Trochu doleva. Nahodilost se dělá obtížně. A pozor, ať ti tam nevleze pořádek!“ Hravý, milý, úsměvný výlet do snů a představ hlavního hrdiny (přičemž několikrát jsem se přistihl, že nevím, zda sní či bdí) překypující spoustou různorodých, často střelených a originálních nápadů (nejvíc se mi líbilo únikové papírové auto). Naproti tomu realita postupně přestává být tak příjemná a zábavná, jako byla zpočátku, spíš je vlastně čím dál víc smutnější a v dramatických pasážích film rozhodně neselhává, spíš naopak (nejsilnější mi z tohoto pohledu přišly scény s hádkou na schodech a potom návštěvou před odjezdem, obě mně přišly dost opravdové, teda když pominu hořícího chlapíka). Veselejší je rozhodně pozorovat hlavní bláznivou dvojici snílků, když provádí svoje ztřeštěné představy, které se okamžitě stávají skutečností, jejich vzájemná chemie je v tu chvíli dokonalá. A vše uzavírá hořko-sladký konec, který mě popravdě řečeno docela překvapil, čekal jsem ho trochu jiný, ale čím víc o něm přemýšlím, tím mi přijde, že k tomuto fantazijnímu příběhu vlastně dokonale sedne a neměnil bych ho. Objektivně to na plný počet není, ale za ten silný emoční efekt, který ve mně snímek vyvolal, těch slabších 5* přece jenom dám (takže po Věčném svitu je to 2:0 pro Gondryho). „Jako by sis sahala na penis levou rukou.“ – „Nemám penis!“ – „Ale máš levou ruku.“ (24.12.2013)

Michel Gondry sice točí velmi zamotané filmy, avšak touto zamotaností dokáže vytvořit nezvykle kouzelnou atmosféru. Zároveň se pohybuje zvláštním způsobem na rozhraní dvou žánrů - komedie a dramatu, což způsobuje, že divák vlastně ani neví, na co se dívá. Dokáže tak vytvořit silně schizofrenní podívanou, která u sledujícího navodí stejný stav, jaký zažívá sama hlavní postava. Nauka o snech je sice o něco slabší než Gondryho Věčný svit, ovšem stále dokáže zaujmout... (07.01.2010)