Ray

Tenhle film je prostě hereckým koncertem Jamieho Foxxe. Bez něj by byl to bylo tuctových 60%, protože scénář opravdu není nic světoborného, je hodně rozvláčný a nijak objevný, prostě průměrná Hollywoodská biografie. I když to obvykle nedělám, tak tady prostě nemůžu odolat a zvedám hodnocení JENOM za Jamieho výkon, který dosahuje opravdu těch nejvyšších kvalit. Jeho Oscar je skutečně zasloužený, ale nominace za nejlepší film byla naprosto zbytečná. (25.02.2006)

Jeden z nejlepší hudebně-životopisných snímků všech dob, o tom žádná. A nejlepší role Jamieho Foxxe, rovněž bez debat. Je skvělé, že si můžeme významné osobnosti připomínat i formou filmu. A že byl Ray Charles významnou osobností jako řemen! Nejpatrnější je to na obrovském množství všeobecně známých hitů, které ve filmu zaznějí. Film nelze jiank než doporučit. (21.02.2011)

Ray Charles nemal to šťastie, že sa mohol na ženy pozerať, takže s nimi musel spávať. Ale čo by to bolo za umelca, keby nemal zložitú povahu. Scenár na rozdiel od mnohých životopisných snímok svojho hrdinu obzvlášť neheorizuje ani nekritizuje a tak si môže divák na základe videného myslieť o Rayovi čo len chce. Napríklad nejaký umelec si môže myslieť, že ťahanie gospelu do baru je gýč a majiteľ nahrávacej spoločnosti považovať odchod do konkurencie za prejav bezcharakternosti. Niekto si naopak bude po filme myslieť, že nad Charlesa niet. Sú herecké celebrity, ktoré využívajú svoju hviezdnosť získanú v nejakom škváre na ukázanie sa opäť v nejakom mainstreamovom filme, Foxx sa stal hviezdou vďaka úlohe komplikovaného Raya a mohlo to dopadnúť všelijak.....Ale dal do nej všetko a nielen Oscar, ale aj česť jeho výkonu. (06.08.2016)

90%. Film, který mi na dlouho utkvěl v hlavě. Vždycky jsem myslel, že slepí lidé jsou díky poznamenání svým postižením pokorní, mírní lidé, kterří se radují z každé maličkosti. Ray Charles je podle tohoto filmu notorický děvkař, feťák, sobec posedlý penězi a taky hudební genius:) Nevím jaký byl doopravdy, ale tenhle film mu zrovna reklamu dvakrát nedělá, možná proto mě tolik zaujal. Možná taky proto, že Foxx je naprosto přesný a režisér Ďáblova advokáta těžko odvede špatnou práci, Hackford nám nevnucuje svůj názor, jen nám ukazuje jaký charles byl, je na nás abychom si vybrali, jestli to byl takový parchant, kterému nelze odpustit, nebo to byl prostě obdivuhodný génius a géniové holt mají své vrtochy. To je po těch všech oslavných životopisech docela vítaná změna. (13.08.2005)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)