Ray

Scénář: James L. White .. Ray Charles Robinson byl výjimečný hudebník a prožil skutku zajímavý život. Podle něj vznikl neméně poutavý životopisný film. Mimo slavných a světlých období prožil Ray také spoustu temných životních období, ať už po smrti bratra, po ztrátě zraku či v zajetí heroinu. Taylor Hackford na režijní stoličce drží téma pevně v rukou a servíruje jednu zajímavou scénu za druhou. Vše podstatné ale stojí na geniálním hereckém výkonu a Jamie Foxx se jednoduše stal Rayem a předvedl strhující herecký koncert. Samotná hudba je pak kapitola sama pro sebe a jelikož tento žánr mi jde celkem do noty, tak musím jen a jen pochválit všechny ty hudební vystoupení, scény z nahrávacího studia i pobrnkávání na klavír jen tak v hotelovém pokoji.. 90%. (15.03.2006)

Dopriať si porciu obľúbenej muziky podporenú obstojným príbehom s neuveriteľným hereckým koncertom Jamieho Foxxa – čo viac si môžem priať ? Pri sledovaní iste zohrá veľkú úlohu miera sympatie k Charlesovej hudbe. Keďže u mňa je maximálna, takým bol aj zážitok. Samotný obraz nebol dlhým videoklipom, ale skôr výsekom z najzaujímavejšej časti života slepého speváka, kedy uňho dominovali sex, blues a heroín mixnutým traumou z detstva. Výnimočný živel v hudbe, rebel a prekračovateľ dovtedy zavedených hudobných kánonov je zvyčajne aj rebelom v živote. Dôležitý je bezpečný a istý prístav, do ktorého sa môže vracať. Hoci Ray si ich vybudoval niekoľko (zvyčajne niekoho zo sprievodného ženského spevu), ten hlavný a základný mu poskytla jeho vnútorne veľmi silná manželka. V samotnom príbehu by som uvítal väčšiu naturálnosť, vyplývajúcu z Charlesovvej živelnosti, ktorá bola filmom zjemnená v záujme väčšej diváckej akceptovateľnosti. (07.03.2005)

Životopisný filmy mám rád. Když se ovšem zadaří a vznikne něco jako Ray, tak jsem maximálně spokojený. Od začátku do konce (i přes svou délku) jsem film sledoval s velkým zaujetím. Příběh je sám o sobě skvělý, který nám ukazuje nelehký život Raye. Jamie Foxx byl samozřejmě ve svém výkonu přesvědčivý. Snad budu mít možnost vidět takto vydařených filmů víc. (03.12.2007)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)

Chudý černoch v dětství překoná dvě tragické události, aby se následně stal hudební senzací a ještě významně přispěl ke zrušení rasové segregace. Život zkrátka píše nejlepší scénáře. Ray Charles si zaslouží obdiv za řadu geniálních hudebních čísel. Mnohé stvořil pod vlivem drog, byl dost na prachy a věrnost mu moc neříkala, ale čet to vem. Buďme rádi, že film vznikl ještě v nekorektní době a máme možnost vidět životopis a ne pohádku. (08.10.2022)