Prehistorická planeta

Na digitální displej se už dnes dá namodelovat vlastně úplně všechno. No super. A legrační klokotající lidská mysl si stále vymýšlí a projektuje ty svoje iluzorní pohádky a obrázky a usilovně si hraje na koukání všemi směry prostorovými i časovými a vymýšlí si svoje moudré a zcela vážné "vědecké" modely o bytí a existenci, čemuž prý rozumí ze všech nejlépe (i když sama nemá ve skutečnosti ani potuchy jak a proč se tady na chvíli objevila): o tom jak to všechno vzniklo, probíhalo, je, bylo a bude a má ve všem úplně a bezchybně jasno. Tak to prostě je - a o miliónech a miliardách let tady odborně a sebejistě poučuje jakási malinká figurka zvaná člověk, co tu do svého neodvratného finálního rozkladu chaoticky pobude jejich maximálně dvouciferný počet. A při tom tak nějak úplně zapomíná na tu jedinou reálnou a podstatnou věc - zaměřit svůj pohled do sebe sama: zjistit "kdo" je opravdu ten nebo to co si tohle všechno vymýšlí, kdo ty obrazy v mysli vnímá, kdo má představu o tom, že "on" nebo "ona" je tohle tělo v okolním "světě", kdo chce dosáhnout to nebo ono, chvíli se cítí smutně, chvíli zase vesele a za pár okamžiků najednou Dvořák Largo, troška popela a všechny tyhle hříčky, představy, úspěchy, "já", svět a hromádky zlatých mincí nebo válených depresívních lejníček zmizí beze stopy. A často si ještě podvědomě myslíme, že to se děje jen těm ostatním (a na dušičky jim něco pěkného doneseme na hrobeček) a nechceme si naplno uvědomit a připustit že i tohle "naše" tělo za pár okamžiků také nenávratně zkolabuje a to naše iluzorní "ego"a celá naše představa světa se vším všudy zmizí a sousední hrobeček bude náš (i se všemi našimi "odbornými" a prehistorickými "znalostmi"). Ale samozřejmě teď (když koukáme na TV nebo na nějaké papíry popsané tím naším klínovým písmem) víme exaktně a přesně že je tu tedy tento vesmír, ve kterém se právě spořádaně nacházíme, víme jaké má přesné váhy, rozměry a celkové vlastnosti, že jednoduše a prokazatelně úplně sám vznikl skrze nějaký plánovaný výbuch před xx lety (jedno léto = oběhnutí naší malé pidi kuličky kolem větší zářící kuličky, kdyby náhodou někdo nevěděl),  víme kdy zanikne, že z kusů kamene se  sama vyvinula voda, pak se tam najednou objevily ryby co za chvíli vystoupily na břeh, no a pak tam byly 100 miliónů let ty velké obludy a tak se na ně teď milé děti pěkně podíváme (a slavný Honzík z Pokoje nám k tomu jako bokovku složil vznešenou rutinní nasamplovanou hudbičku). Takhle vypadali, takhle to přesně dělali, tím se zabývali, takové měli vnitřní touhy a problémy a takoví byli všichni kolem nich - u moře, u ledu,  v lese i v pouštích (a kdepak jsou asi teď? :). To je přece úplně jasné a vyplývá to z těch pár uschlých kostí, co jsme na pár místech nedávno vědecky objevili a je tak strašně užitečné to vědět a vymýšlet si to - moc nám to v pohřebním finále pomůže. No a z nich se pak před xxx milióny let vyvinula menší zvířátka, opičky a z nich pak ty, Pepíčku. A to je vše - jasné a jednoduché. Je ti to jasné, že? Nebo jestli ne, zkusíme jiný obrázek: je tu jeden vznešený Pán, co má dlouhé vousy, bílý plášť a svou registrovanou rezidenci na obloze, ten za pár dní tohle všechno nedávno vyčaroval (už se asi předtím nudil?) a musíš, Pepíčku, chodit pěkně v neděli do kostela nebo podobných geograficky odlišených zařízení a řádně opakovat a dělat co ti řeknou. Taky jasné, že? Anebo, teď vážně, Pepíčku, chceš opravdu poznat kdo jsi, nebýt závislý na bonbóncích, "úspěších" a dalších mizejících hračkách? Jednoduché - zapomeň na oba druhy těchto matoucích pohádkářů a jejich i vlastní umělé mentální modely, úplně zapomeň i na sebe a všechny své snahy, plány, obavy, vzpomínky a představy, pozoruj svou mysl i toho kdo ji pozoruje ... a to, co zůstane, není nic jiného než čistá zářící realita :) Není to zase až tak lehké a nějakou chvíli se budeš muset hodně snažit ... (naše chaotická mysl se odbýt jen tak nenechá). Jinak se budeš pořád jen trápit a každý zdánlivý bonbónek bude následován depresivním hovnónkem a i když třeba budeš mít všeho nejvíc, budeš stále chtít ještě víc a pořád tak nějak dokola. A až budeš zase někdy přemýšlet o těch jasných "milionech" let, tak si zkus naplno uvědomit že ani to co bylo před vteřinou, už neexistuje :) To je čirý fakt. Ale na tuhle superdigitální dokumentární Karkulku s melodramatickým moderátorem se můžeš podívat. Pohádky jsou někdy fajn ... Ale pokud si je natrvalo nalepíš do mysli, ponoříš se do iluzorního bludiště ještě hlouběji ... I kdybys připustil, že by ses v jednom okamžiku na postgraduální přednášce do všech podrobností dozvěděl ultimátní strukturální a evoluční detaily všehomíra a jeho hrdinů brontosaurů a lidosaurů, i kdyby ti někdo na dvou tabulích ukázal konečný fyzikální megavzorec vzniku a konce všech existujících a neexistujících vesmírů, věř tomu nebo ne, naprosto v ničem by ti to nepomohlo ... byl bys pořád ten stejný nevědomý tápající a bez přestání uvažující a trpící Pepíček jako předtím ... zase nic jiného než jen další umělé mentální modely v rámci toho malého značně zavirovaného počítače uvnitř tvé malé hlavinky ... a i všech ostatních velkých hlavinek ... nech je odfouknout a budeš vědět Vše ... ale film pak o tom nenatočíš ;)  ... Nebuď jako 99% tvých spoluobčanů v roli mravence na břehu nekonečného oceánu usilovně pár vteřin spekulujícího o jeho podstatě, původu a managementu a divoce hromadícího písečná zrnka do svého výlučného vlastnictví (a mlátící se s dalšími mravenci), jen aby ho v příští vteřině nenávratně spláchla následující vlna :) (čili se to úsilí velmi vyplatilo). Jak už nám připomínali dávno: je to jako kdyby někdo byl zasažen otráveným šípem, přišel k němu doktor a chtěl mu ho vytáhnout a ošetřit ho, ale on by chtěl nejdřív vědět kdo ten šíp vystřelil, z čeho byl vyroben, jak dlouho k němu letěl, jaké byly vlastnosti luku, jaká je historie těchto zbraní atd. atd. - no a než by mu to někdo všechno řekl, tak by dávno zemřel :) (05.06.2022) (méně) (více)