Zatóiči
Zatōichi
Samuraj
The Blind Swordsman: Zatoichi
Zatoichi: The Blind Swordsman
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrají:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (více)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (346)
Japonský umělecký režisér veskrze žánrových filmů Takeshi Kitano svůj poslední film koncipoval jako poctu, ale zároveň jako postmoderní variaci na klasickou exploatační sérii japonských džidai-geki o slepém bojovníkovi, který se s mečem ohání spolehlivě než většina vidoucích. Kitano zároveň otevřeně odkazuje i na Akiru Kurosawu a jeho Yojimba (a tak vlastně přináší další film do série jeho různorodých remaků). Hlavní roli si zahrál sám, čímž dostala pocta ještě další význam (chce na sérii nejen navázat, ale stát se i její nedílnou diegetickou součástí). Jeho verze se však stává spíše průnikem mezi japonskou kinematografií sedmdesátých let a současným filmem. Přináší do světa tradiční řady filmů své okouzlení zvukem (který byl ve většině exploatačních snímků dost špatný, důraz se kladl především na efektní vizuální efekty), naopak digitálně vytvořená krev se dá interpretovat jako zdůraznění nespolehlivosti obrazu... Hlavní hrdina je slepý, ale přece vidí. Zvuk hraje ve filmu výraznou roli, především pak rytmizace všednosti (když vesničané pracují na poli, kopou do hlíny v přesně stanoveném rytmu, čímž vytváří dojem muzikálovosti), naopak zrak klame a většina protivníků zemře právě proto, že Zatoichiho podcenila jako slepého. ()
Zatvorte oci a "uvidite" o com je tento film. Hudba (pre mne velmi podobna tej,ktora bola pouzita v PC hre AoE) je krasne jednoducha a je dokonalym odrazom mojho feelingu z tohto snimku. Litre krvi som si vlastne ani raz neuvedomil, na rozdiel od Kill Billa, ktory je postaveny prave na nej, v Samurajovi je to len akasi esencia, ktora ako sa moze zdat, posuva film trosku do inej roviny. Kitano vytvoril krasne divadelne predstavenie... ()
můj problém u asijských filmů je, že jakmile v něm hraje víc jak pět herců, jsem ztracen. nerozeznám většinu tváří a jména si nepamatuju. to ovšem není problém Takeshi Kitana, ale můj, nehledě na to, že jeho určitě nepřehlédne nikdo. zvlášť, když musí vyřešit pár problémů a jedním znich je Ginzův gang, který vybírá ,,výpalný" a i jinak nebohé obyvatele terorizuje. pokuď jde o umění meče, vetšinou jde o akci rychlou, efektní, krvavou, prostě dobrou. zvuk je v pohodě, děj však občas škobrtne, trošku mě nudil. sympatický na samurajích však je, že svoje protivníky několika ranami zabijí a nemlátí do nich ,,jak hluchej do vrat". proto i setkání ronina s masérem se odehrává bez zbytečných ,,keců". ku prospěchu všech vidomých i slepých. ()
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (méně) (více)
Krištáľovo čisté. Kitano si uctieva Kurosawu, kultúrne zvyklosti, rozmer spravodlivosti, vytvára priesečník prístupov starých s tými novými a pridáva sa tak k autorom, ktorým nezáleží len na spätnom oslavovaní vlastnej minulosti, ale aj na súčasnom zosílení už beztak silného fenoménu. Nemá však za potreby okolo toho robiť zbytočný humbuk, ťaží z rytmizujúcej zvukovej stopy (súvzťažnosť s oraním roľníkov), "vyblednutého" filtrovania (asociuje vtedajšie spol. pomery, tj. chudoba vs. krutovláda), neunáhleného tempa (odpovedá plíživému putovaniu maséra Zatôichiho), westernových stretov (založené na choreografickej i obrazovej šťavnatosti) a hédonistickej formy (dovoľuje nasávať a naplno si užívať vyššie uvedené postupy). Takeshiho umelecká mutácia exploatácie je harmonická, mohla (v prospech veci) vyznieť závažnejšie, no i napriek tomu vzniká výberový výtvor o vyrovnanosti, sústredenosti, pomstichtivosti a preto neostáva nič iné ako sa z tejto nádielky iba úprimne tešiť. ()
Galerie (33)
Photo © Celluloid Dreams
Zajímavosti (6)
- Režisér Takeshi Kitano chtěl, aby bojové scény vypadaly co nejvíce realisticky, zatímco stříkaní krve chtěl mít extrémně přehnané. (pavel11)
- Na srovnávání Kitanova Samuraje s Kill Billem (2003) se režisér vyjádřil následovně: „Posledního Samuraje jsem neviděl, ale Kill Billa ano a vím, že v Japonsku měl velký úspěch. To asi proto, že je naprosto směšný.“ (AlDelon)
- Mnozí kritici filmu vytýkali že krev vypadá příliš digitálně. Kitano to však udělal záměrně aby film příliš nešokoval diváky, vzhledem k vysokému počtu mrtvol. Jeho požadavek byl, aby krev na obrazovce vypadala jako rozkvétající květy a aby jí bylo hodně. (Raztubyl)
Reklama