Samuraj

Kulturní masér Nakaši Kitano se s tím nesere a tak trochu ho podezírám, jestli to není třeba fotřík nebo děda Azumi. Maj dost podobnej rukopis, když dělaj ze svých nepřátel sushi a deset na jednoho pro ně není přesila, ale rozcvička. Každopádně na Kitana se kouká přece jen o něco hůře, protože do šukézní japonský prciny má asi tak daleko jako já do prsatý bloncky. A tak se stříbrnou hlávkou a shrbenejma zádama ťapká po okolí, seznámí se s gejšou a Gayšou, hráčem hazardu co umí prohrát jakoukoli hru, neumí se prát a je dle všeho bukanýr, místní šťabajznou co jí hrobku už dvacet let minimálně nikdo nevykropil a postiženým tlusťochem s kopím. Kromě toho rozseká několik šikmovokejch zkurven...ééé mojich soukmenovců, posere ronina a na konci filmu prozře. Bavila jsem se zcela rákosnicky, žrala u toho čínský nudle, popíjela saké a značně pod vlivem se jala šermovat jídelníma hůlkama trapně si myslíc, že jsem taky nepřemožitelná. Po vystřízlivění jsem opět zjistila, že stojím za hovno, ale Samuraj mi v palici zůstal, takže máte jistotu, že je to nadprůjemně dobrý snímek. (04.04.2017)

Velmi poučný snímek, přivedl mne k těmto následujícím zjištěním: 1) Už vím, proč se opravdu cool typům říká "masér". 2) Také mi byl koněčně objasněn původ výhrůžky "já s tebou zato(i)čím". 3) Gejši nejsou tím, čím se zdají být. 4) Líčení a tanečky sličných společnic jsou s přihlédnutím k bodu tři ještě větší luxus než obvykle. 5) Souboje, souboje, SOUBOJE! Dobře natočené seky katanou nejen utnou, co se dá, ale také pohladí po duši. 6) Když se to umí, je luxusní i obrázek a nazvučení zemědělců, an okopávají pole. 7) Řekl tu někdo zvuk? Jeho propojení s visuálem lze dotáhnout opravdu hodně daleko. 8) Chcete-li dát do filmu stepovací scénu, protáhněte ji co nejvíc to jde. Prvních pár minut budu nechápavě zírat, ke konci jsem takřka nadšena. 9) Zatoiči je zkrátka, jak by řekl upír Cassidy, kurevsky boží. (09.05.2008)

Očekával jsem další krvavý samurajský film, jako jsou Vlk samotář, místo toho režisér uvařil podivnou polévku, v které vyvařil všechno možné. Velice by mne zajímala původní série a reakce fanoušků na tento film. Já bych rozhodně patřil k těm, kteří by tento snímek brali coby svatokrádež, ale kdybych měl psát bordwellovskou analýzu, tohle by byl jasný adept na vítěze. Děj se odehrává v několika rovinách, skoro každá postava má vlastní časovou linii, byť často absolutně nedůležitou a někdy i nedávající smysl. Opět je zde přítomen šílený asijský humor, který z celého díla dělá frašku. Hlavní hrdina je nesmyslně obarvený na blond, chodí spíše jako ochrnutý a má kouzelné tiky v obličeji (nebo trpí samomluvou). Jedině co stojí trochu za pozornost je akce, i když i ta je pokažená spoustou zpomalovaček (digitální krev by měla být zákonem zakázána), když připočteme příšernou hudbu i český dabing (o konečném tanečku radši nemluvě, protože ten už je úplně mimo), máme zde klasický příklad zabití legendy. (08.05.2011)

Japonský umělecký režisér veskrze žánrových filmů Takeshi Kitano svůj poslední film koncipoval jako poctu, ale zároveň jako postmoderní variaci na klasickou exploatační sérii japonských džidai-geki o slepém bojovníkovi, který se s mečem ohání spolehlivě než většina vidoucích. Kitano zároveň otevřeně odkazuje i na Akiru Kurosawu a jeho Yojimba (a tak vlastně přináší další film do série jeho různorodých remaků). Hlavní roli si zahrál sám, čímž dostala pocta ještě další význam (chce na sérii nejen navázat, ale stát se i její nedílnou diegetickou součástí). Jeho verze se však stává spíše průnikem mezi japonskou kinematografií sedmdesátých let a současným filmem. Přináší do světa tradiční řady filmů své okouzlení zvukem (který byl ve většině exploatačních snímků dost špatný, důraz se kladl především na efektní vizuální efekty), naopak digitálně vytvořená krev se dá interpretovat jako zdůraznění nespolehlivosti obrazu... Hlavní hrdina je slepý, ale přece vidí. Zvuk hraje ve filmu výraznou roli, především pak rytmizace všednosti (když vesničané pracují na poli, kopou do hlíny v přesně stanoveném rytmu, čímž vytváří dojem muzikálovosti), naopak zrak klame a většina protivníků zemře právě proto, že Zatoichiho podcenila jako slepého. (13.01.2006)

Je to zajímavé, japonské filmy ze současnosti mě často oslovují a jsem schopný jim nadělit bez problémů nejvyšší hodnocení. Historická tématika a především tzv. samurajské filmy mě ale obloukem míjí. Nedokážu se obvykle vžít do mentality hrdinů a po emocionální stránce mi film tak nějak proklouzává mezi prsty, a to včetně těch nejslavnějších jmen, jako je Kurosawa. Samuraj je Kitanův příspěvek k v Japonsku tak oblíbenému žánru a využívá tradiční nadsázku, kdy hrdina bez problémů vyřídí desítky protivníků, krev stříká na všechny strany a o výsledku bitvy obvykle rozhoduje jediný vyvolený bojovník. Je to plné rituálů vycházejících z jiné kultury, občas patetické, občas naivní a prakticky neustále hodně nadsazené. Racionální část mého já se na podobnou produkci dívá se silným despektem, ale naštěstí tady pomáhá Kitanův ironický nadhled, vtípky, kterými příběh shazuje a pomrkává přitom na svého diváka a žánrového fanouška. Svůj snímek navíc zdobí ukázkami místní kultury, takže závěr filmu proskotačíme v duchu lidové veselice. Taky jsem si vzpomněl na svá teenagerská léta, kdy jsem hltal takového Hrbáče a Samuraj se dá označit za romantizující dílko podobné úrovně a zaměřené na podobného konzumenta. Takže s přimhouřenýma očima za 3* a celkový dojem 55 %. (12.03.2011)