Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Keiiči SuzukiHrají:
Takeši Kitano, Mičijo Ókusu, Taka Gadarukanaru, Daigoró Tačibana, Júko Daike, Jui Nacukawa, Ittoku Kišibe, Saburó Išikura, Akira Emoto, Hideboh (více)Obsahy(1)
Japonsko, 19. storočie. Zatoichi je slepý pútnik, ktorý si na živobytie zarába masážami a hazardnými hrami. Avšak za jeho skromným zovňajškom sa skrýva dych vyrážajúca schopnosť ovládať meč s takou presnosťou a citom, že žiaden protivník nemá šancu ho zdolať. Na svojej púti sa dostane do malého mesta v horách, ktoré terorizuje skupina bojovníkov na čele s nemilosrdným Ginzom. Zatoichi ako vášnivý hazardný hráč využije príležitosť aj tu skúsiť šťastie. Počas hry sa zoznámi s dvoma geishami. Tie sú rovnako nebezpečné ako krásne. Do mesta prišli s jediným úmyslom- pomstiť smrť svojich rodičov, ktorú má na svedomí Ginzo. Zatoichi sa stane ich ochrancom a spolubojovníkom. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (347)
Zatvorte oci a "uvidite" o com je tento film. Hudba (pre mne velmi podobna tej,ktora bola pouzita v PC hre AoE) je krasne jednoducha a je dokonalym odrazom mojho feelingu z tohto snimku. Litre krvi som si vlastne ani raz neuvedomil, na rozdiel od Kill Billa, ktory je postaveny prave na nej, v Samurajovi je to len akasi esencia, ktora ako sa moze zdat, posuva film trosku do inej roviny. Kitano vytvoril krasne divadelne predstavenie... ()
DVD/// Obsazení 9/10 Děj 9/10 Hudba 10/10 Efekty 9/10/// +Takeshi Kitano, mnoho postav a dějových línií, překrásná hudba, uveřitelné prostředí, vtipné momenty a hlášky, úchvatné souboje -snad někoho nemusí tolik oslovit a je možné že se budete i nudit/// Po prvním zhlédnutí velké překvapení, po druhém velká zábava. Herecké obsazení je solidní, o to více však vynikají charaktery postav a především herecké výkony. Děj je poutavý, zajímavě rozdělen mezi více postav. To vše je doplněno překrásnou hudbou, která spolu s prostředím výborně ladí. Když tomu všemu přičtu vyzuálně i choreograficky poutavé souboje promíchané vtipnými glosy a situacemi, výsledkem je nádherná podívaná a jeden z nejlších filmů s touto tématikou co byl v poslední době natočen. Kitano Rulezz/// Celkem 92%/// ()
Byl jsem překvapen. Zajímavý film, s humorem a s akcí. Hodně mi to připomíná Kill Bill od Tarantina. Děj stejný, "Touha po pomstě." To co mě nejvíc zaujalo je hudba. Přesně taková jaká má být. Hudba vystihuje děj i pocity a přesně to v tom budete cítit. Jsou tam scénky plné překvapení např. se sestrami Okinu a Osei, které se jdou pomstít nebo šokující závěr s masérem. Jediné co dodat: Děláte chybu, pokud tento film neuvidíte. ()
Mal som veľmi zlý pocit z môjho predchádzajúceho trojhviezdičkového ohodnotenia popri týchto chválach. A až po opätovnej projekcii môžem s čistým štítom vyjadriť, že som ešte na kolosálne prevedenie v súvislosti so samurajskou mentalitou a japonskými spôsobmi a všetkým s tým súvisiacim predtým asi nemal vek. S krvavou nádielkou plne súhlasím s 'tronom'. Nebyť tých zbytočne dlhých tanečných výlevov, tak som vo vytržení. Toto je Kitanova parketa, ktorá hravo, úplne s prehľadom strčí do vrecka obe časti Tarantinovho 'Kill Bill'. Kitano valcuje. 85%. ()
Galerie (33)
Photo © Celluloid Dreams
![Samuraj - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/159/769/159769155_8a904c.jpg)
Zajímavosti (6)
- Mnozí kritici filmu vytýkali že krev vypadá příliš digitálně. Kitano to však udělal záměrně aby film příliš nešokoval diváky, vzhledem k vysokému počtu mrtvol. Jeho požadavek byl, aby krev na obrazovce vypadala jako rozkvétající květy a aby jí bylo hodně. (Raztubyl)
- Michiyo Ookusu, která ztvárnila starší ženu, u které Zatoiči (Takeshi Kitano) bydlí, hrála Zatoičiho (Shintarô Katsu) partnerku již ve filmu Zatôichi umi o wataru (1966). (zelvopyr)
- Taněční scény v závěru filmu se zúčastnili všichni vesničané, vyjma záporných postav. Zatôichi se ve scéně neobjevil, protože jeho představitel, scenárista a režisér Takeshi Kitano zařadil svou postavu Zatôichiho spíše mezi padouchy. (DailyDreamer)
Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí. () (méně) (více)