5x2

Čo sa stane, ak sa režisér rozhodne natočiť fádny príbeh manželstva, ktoré končí rozvodom v obrátenom časovom slede? Velmi zaujímavý film, kde manželské krízy a nevery nie sú v snímku to najnepríjemnejšie, to je skor úplný záver, keď sledujeme pomerne gýčové zobrazenie zoznámenia páru, pretože vieme, ako sa to celé skončí. Otázne je, či vybral Ozon tie správne okamihy z ich spoločného života. (07.07.2007)

Za každý příběh jednu hvězdičku :-) Ne, teď vážně. Nádherný, jednoduchý příběh, který mě uhranul. Neříkám, že se v něm zrovna něco děje a že by nápad vyprávět vztah dvou lidí od konce na začátek bylo nějak originální, ale je to strašně působivé a deprimující zároveň. Vše je natočeno s obrosvkým citem a já tomu nemám co vytknout. (12.11.2006)

Není to vůbec špatné. Pět zásadních momentů vztahu (ex)manželské dvojice, se kterými jsme ale seznamováni v opačném sledu. Začínáme momentem oficiálního rozvodu s dramatickou dohrou v hotelovém pokoji, pokračujeme domácím večírkem plným řečí o nevěře, přes komplikovaný porod synka, svatbu a svatební noc a celý film končí náznakem počínajícího vztahu kdesi v italském prázdninovém letovisku. Nejzajímavější na celém filmu je proces sledování. Divák si vytváří nejrůznější konstrukce o minulosti hrdinů, které je nucen po každé epizodě proměňovat. Ústřední dvojice je napsána i ztvárněna věrohodně, ovšem její věrohodnost a do jisté míry všednost je hlavním plusem a zároveň mínusem filmu. Na konci ve vás zůstane trochu prázdný pocit a můžete se cítit mírně podvedeni. Nekoná se žádné překvapivé odhalení. Zjištění, že jste vlastně celou dobu sledovali obyčejný pár s obyčejnými problémy, a že navíc nejste o nic moudřejší než na začátku (ve smyslu ospovědi na otázku "kde ti dva vlastně udělali chybu"), může být poněkud frustrující. Film stojí za vidění, ale pokud byste si chtěli vybrat jen jediný z Ozonových "realistických" filmů, mohli byste sáhnout po pár zajímavějších. (např. Pod pískem nebo Čas, který zbývá) (28.02.2009)

Půjdeme do vody? ... Tak jo. Rozvod→dusno→porod→svatba→láska. Francois Ozon řeší již poněkolikáté režisérský a scenáristický oříšek - jak naučit žánr pravdomluvnosti? Tentokrát dospívá k k překvapivému, ale zcela logickému řešení: O romantickém vztahu směřujícímu ke šťastnému konci lze pravdivě vyprávět jen pozpátku. Znásilnění času za účelem dosažení happyendu a věrohodnosti zároveň je po zralé úvaze přípustné - jedno oko nezůstalo suché každý věděl, do čeho jde. Račte si povšimnout, že syn Nikolas leží v inkubátoru č. 5. Je vůbec realistické očekávat od romantického vztahu muže a ženy něco víc než Nikolase nebo někoho podobného? A je to málo? Ozonovi lze vyčítat jen dvě věci - že je chytrý příliš francouzsky a moc okázale. (15.06.2022)

Po 8 ženách jsem čekal podobně formálně vytříbený film. Dočkal jsem se, navíc nevtíravě a všedně podaný vývoj jednoho vztahu dvou lidí. Díky zvolenému plynutí času (chronologicky pozpátku v kapitolách) pátráme po příčinách krachu manželství. Naštěstí jako diváci máme prostor přemýšlet o motivacích a jednáních, o nevyřčených výčitkách.. Režisér nevysvětluje, netlačí, lacině se nepodbízí. Podařilo se myslím zachytit nezbytnost nepatrného štěstí, které je potřeba, aby se soukolí nezadrhlo a běželo dál... (06.06.2009)