Je mi ze sebe špatně

Perfektný snímok napasovaný ideálne do dnešnej doby, kedy platforma "victim" je najviac v kurze. Všetky možné sociálne siete sú prepchaté výplodmi chorých hláv zúfalo bažiacich po pozornosti. A tak menia orientáciu ako na bežiacom páse, menia vlastné pohlavie, zámená, vo veľkom frčí sebadiagnostika a sebaľútosť, z obyčajného komplimentu vyrábajú sexuálne obťažovanie, všetci sú chudáci traumatizovaní a nikto ich utrpeniu nerozumie. Stať sa obeťou za každú cenu je novým zmyslom života. (16.05.2024)

Druhý celovečerný film Kristoffera Borgliho určite bude tým, od ktorého si zbystríme pozornosť na jeho prácu. Sick of Myself servíruje príbeh mladej slečny, ktorá je schopná aj ťažko ochorieť sa len kvôli tomu, aby všetky pozornosti smerovali len na ňu. Na príbehu, ktorý film prezentuje, je najviac „chorý“ to, že to nie je výmysel. Kristine Kujath Thorp v roli Signe podáva presvedčivý výkon. Osobne však štvrtú hviezdu nedávam, lebo na konci filmu mi chýba viac katarktický, šokujúci záver. Film však každopádne odporúčam k videniu. Osobné hodnotenie: 78% (***) (27.07.2023)

Je hrozně zábavný, jak si to dělá srandu ze všech těch inkluzivních kravin. Těch témat tam je hafo. Nikdy to film neřekne naplno. A to je v interpretaci jedincem to nejsilnější, co může film takovýhodle formátu udělat. Nastínil bych tady nějaký příklady, co se mi zdálo zábavný tim, jak to bylo absurdní, ale nebudu, protože bych jednak možná i spoiloval a jednak vim, jak je většina lidí dneska posedlá tim, aby všichni všechny uznávali, ačkoliv se většinou jen tak tvářej. A tendle film to nádherně nepřímo dokazuje. (21.04.2023)

První film ze tří navštívený v kině o jarácích a skvělé! (Za mě i z těch tří nejlepší.) Už před promítáním mi bylo jasné, že když se bude jednat o hlubší severský film pojednávající o narcismu, bude to muset aspoň trochu za něco stát, tak jsem nějaká ta očekávání na myšlenkový skvost měl. Naštěstí se vyplnila, stálo to za to. Příběh byl velmi originální a poutavý. Postavy (ne)sympatické přesně tak, jak mají v takovém druhu snímku být. Signe jako postava zkrátka skvělá a přítel Thomas přesně to samé - jejich neustálé vyvyšování eg bylo stále a stále nové a neopakující se situace nikdy nenudily. (Vtipný) humor byl dobře dávkován a neruinoval vážnou notu filmu, dokonce bych řekl, že jsem rád, že tam byl, akorát to dobře podtrhlo absurditu celého sebestředného zápolení (sex, nevidomá atd.) . Gradace děje byla pro Signe dost nelítostná a v poslední třetině mě několikrát při zhoršení jejího zdravotního stavu nepříjemně zamrazilo (sama v takových scénách, jako by vypadla ze své role narcistky a došlo jí, že je to ku*va špatně, a měla strach!). To byly ty nejvíce (dobře) nepříjemné momenty filmu. Konec samotný mě zamrazil naposledy a odcházel jsem z kina nadšený. Co mě také potěšilo, že myšlenek bylo mnohem víc a nad každou z nich jsem musel nějakou dobu přemýšlet. Jedná se o opravdu originální film. Jediné mínus snad vidím ve volnějším tempu, které je ovšem pro severské filmy typické. Já na to však úplně nejsem. Brácha by šel s hodnocením níž, tolik ho to nezasáhlo. Vyhodnocení: Mnohokrát lepší než nějaký marvelovky pro děcka a podobný avatarovský pitchoviny P.S. Název filmu se mi moc líbí (01.03.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)