Slon

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)

Kdyby si Gus Van Sant dal větší práci s prokreslením charakterů a hlubším zmapováním atmosféry ve škole a osudů jednotlivých aktérů závěrečné konfrontace, mohl z toho být dobrý a hlavně emočně silný film. Jenže režisér je ve své metodě zobrazování až autistický, takhle nějak musí koukat na mraveniště brouk, který omylem zabloudí do spleti jeho chodeb. O tom, proč došlo k masakru, se můžeme jen víceméně dohadovat a z náznaků usuzovat na šikanu. Sounáležitost s oběťmi pak tvůrce svým divákům maximálně zkomplikoval tím, že o nich prozrazuje jen minimum. Celkový dojem: 45 %. (17.04.2010)

Výborný film, ve kterém nejde o zachycení nějakého děje, či nové odvyprávění masakru na Columbine. Jde především o tom JAK je to natočeno, styl přitahuje pozornost především na formu a dlouhé jízdy sledující chodící protagonisty tomu jen pomáhají. Gus Van Sant má mou poklonu, je jeden z mála autorů, kteří experimentují s vyprázdněnou narací....velmi zajímavém kinematografickém pojetí filmu. Více takových filmů! - - - Formálně jde o očividnou poctu Bélu Tarrovi a především jeho snímku Satanské tango. Van Sant jednak využívá pro Tarra typický steadycamový záběr, který sleduje týl postav při chůzi, obohacujíc ho o perfektní práci s hloubkou ostrosti. Trajektorie postav tvoří síť nejen prostorovou, ale primárně časovou, ve které se podobně jako ve zmíněném Satanském tangu osoby navzájem střetávají a propojují. Opět ale lze říci, že je to povýšeno na daleko důležitější prvek, než jen jako jakési ozvláštnění narativní struktury, protože ten způsob jakým do sebe jednotlivé perspektivy zapadají a navzájem se obohacují buduje podstatnou mírou napětí (nehledě na to, že film zachycuje vlastně jen posledních několik minut před masakrem roztáhnutých na délku celého filmu - což jen umocňuje pocit fatálnosti celého "prologu"). Gus Van Sant také přebírá kapitolovou strukturu a oddělenost jednotlivých lidských osudů, jenž do sebe v průběhu filmu postupně zapadají. - - - U Elephanta jsem si teprve uvědomil kolik nepopsatelné živočišné zvrácenosti lze najít v klasické vážné hudbě. Dost možná v tom vězí genialita těchto skladeb, které jsou bezesporu nádherné, ale přesto mají v sobě i jakousi pohlcující "temnou energii"... (29.01.2008)

Za prvé chcem napísať, že netradičná skladačková, mozaikovitá forma pohrávajúca si s časom a vracajúcim ho neustále späť, je zaujímavým ozvláštnením rozprávania. Pokiaľ by sme videli ten istý príbeh vyrozprávaný klasickými metódami, jeho naliehavosť by tým neutrpela. Poteší však fakt, že takto nie je film doslovný. Ale aj tým občas je, pozerať sa na dokument o nacizme v tv je tak trochu pokus navŕšiť dôvody, prečo k daným udalostiam došlo. Elephant ale nie je psychologickou drámou, tie príčiny skratu budú zakorenené hlbšie v mysliach postáv ako nám režisér prezentuje, jemu išlo skôr o kritiku súčasných spoločenských neduhov a my tak vidíme, že ich je toľko, že sa z nich asi nikdy nevymotáme. Elephant je masaker ako na plátne, tak metaforicky, skutočne treba vedieť, do čoho leziete. Toto je nezávislý depresívny film vo svojej najčistejšej forme. A podľa mňa jednoznačne must see film, i keď si o ňom môžete po skončení myslieť čokoľvek. (26.02.2015)

(1001) Některý z uživatelů zde v komentáři psal, že kdyby Johnovi nebyly vidět odrosty, tak dá plné hodnocení. A já si právě myslím, že o těch odrostech to je. Gus je génius a ještě se to rýmuje. A jeho filmy jsou důkazem toho, že sebevědomí je klíč k filmu, ale pouze v případě, pokud člověk zůstane pravdivý a nepodlehne svodům. A slovo pravdivý používám ve smyslu "dobrý", nikoliv jako odpovídající faktům. A slovo "dobrý" používám v křesťanském smyslu hodný, čistý, čestný a nikoliv jako měřidlo úspěchu. "A person's mind stretched by a new idea can never go back to its original dimensions." (28.10.2013)