Manderlay

„Bojím se.“ - „Nemáte se čeho bát. Vzali jsme všechny jejich zbraně.“ - „Ne. Bojím se toho, co se teď stane. Nemyslím, že bychom byli připraveni na úplně nový způsob života.“ O tom, jak moc nejsou otroci připraveni, se Grace už brzy přesvědčí sama…Dva roky po Dogville natočil Lars von Trier pokračování. Bylo nutné? Ne, ale dopadlo nad očekávání dobře. Film narozdíl od svého předchůdce již nevzbuzoval takovou sounáležitost s hlavní hrdinkou, která je tu mnohdy spíš pozorovatelkou než přímou aktérkou. Přesto divákův zájem neupadal, byl totiž zvědavý, jak tento riskantní sociální experiment dopadne, a jak z toho vyjde právě Grace. Její snaha vnutit otrokům svobodu, demokracii a vládu společenství naráží na nepřátelství, nedůvěru, chabou vůli vymanit se ze starých, zakořeněných pořádků. Právě zde platí to úsloví o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. Film nabízí zajímavé myšlenky včetně vystřízlivění s pointou, která má svou sílu a rozdmýchá emoce…jen ne tak hluboké ani jednoznačné jako v Dogville. Dám silné 4*. (01.07.2023)

Trierova trilogie mě začala hodně zajímat už s jejím prvním "dílem" Dogville. Manderlay je snad ještě o stupínek lepší. Trier v něm opět nastavuje zrcadlo americké společnosti, a ten obraz se zdaleka nemusí všem líbit. Ale mně se líbil, a moc. Naprosto odzbrojující je závěrečná čtvrthodinka, kdy již tak skvěle napsanou postavu Grace (velice dobrá Bryce Dallas Howard "alternující" Nicole Kidman) trumfne Wilhelm v podání Danny Glovera. (09.07.2005)

Dogville bol o snahe utvoriť spoločné dobro zdola (hrdinka sa z vďaky podriaďuje želaniam obyvateľov obce), Manderlay je o slobode nariadenej zhora. V oboch prípadoch ide o limity vytvorenia fungujúcej komunity. Dobré úmysly tentoraz stroskotávajú na naivite šíriteľov dobra, neznalosti a neochote komunikovať o nutnosti zmien s tými, ktorých sa týkajú. Napriek zhode formy a príbuznosti deja s predchodcom, má film originálnu variáciu scenára rútiaceho sa v minimálnych kulisách do trpkého konca. Lars von Trier, vychovávaný v duchu salónneho ľavičiarstva Západu, si dnes kladie pochybovačské otázky o správnosti šírenia myšlienok solidarity cestou sociálnych konštrukcií, ktoré skôr, či neskôr ľudí zviažu do otroctva. Zároveň (vzhľadom na myšlienkový základ) intelektuálsky vkusne nakopáva boľavé miesta americkej demokracie. (05.10.2006)

Tak jsem se po delší době vrátil k Larsu von Trierovi... Vzhledem k tomu, že předchozí Dogville se mi přes menší rozpaky docela líbil a dočetl jsem se, že v Manderlay oproti němu již ubylo většiny svérázně experimentálních prvků, z nichž mi některé režisérovy úlety (jako křídou nakreslený pes s nápisem DOG, který hlasitě štěká) úplně nesedly a vážnost jinak zdařilého díla spíše narušovaly, sliboval jsem si od volného pokračování zážitek. Dopadlo to ale tak, že mi Manderlay den po zhlédnutí připadá jako jeden z nejméně výrazných von Trierových filmů. V Dogville přinesl nezvyklý divadelní styl v poloprázdném studiu účinné překvapení, zde jsem však vnímal značně zaostávající recyklaci původního nápadu, kde sice zvolený příběh má světlé momenty, ale svou tematikou otroctví a pracích na plantáží ve zvoleném historickém období je až příliš silně spjat s ryze americkou kulturou a ve finále mě ve zdejším podání zaujal tak napůl. Komorní atmosféra se sešlostí herců v černoprázdném studiovém prostoru s velmi skromnou iluzí plantážních exteriérů má místy něco do sebe, v pár scénách mi nabídla podmanivý pocit zvláštní, jiné dimenze, díky čemuž jsem si vzpomněl na rané režisérovy filmy jako Prvek zločinu a Evropa, ale pouze sbírka záblesků té atmosféry mi zde po celou dobu silný zážitek nevytvořila. A také (pro mě neznámá) Bryce Dallas Howard bohužel není zdaleka Nicole Kidman, ani Willem Dafoe není James Caan, aneb rovněž po herecké stránce mi často Manderlay připadal o třídu níž (možná i dvě) oproti svému předchůdci. Některými filmy mi von Trier přinesl silné či aspoň zajímavé zážitky, jinými nepříjemně znepokojil až přivedl k odporu, ale ve většině případů nakonec cosi zanechal (do jisté míry i těmi Idioty, i znechucující Nymfomankou). Tady mě bez většího zásahu, byť s jistými klady v atmosféře a netradičním exkursu do minulosti USA, docela míjel. [55%] (30.04.2024)

„Roku 1933 Grace směřovala s otcem a jeho armádou gangsterů na jih. Poté, co odjeli z Dogvillu.“. „Dogville“ mě svého času doslova zdecimovalo a srovnání s druhou částí plánované trilogie se prostě neubráním. Opět je názvem místo na mapě, plantáž v Alabamě, kam informace o zrušení otroctví ještě nedorazila a je potřeba to napravit . „To co jsme udělali, holčičko, bylo celé moc vznešené, ale když to vezmeš kolem a kolem, udělala jsi všechno jen mnohem horší.“ Režisér si pohrál, a opět velmi osobitě a s působivým závěrem, s pojmem svoboda. Která, jak se ukazuje, má pro každého zcela jinou důležitost. Protože otroctví mělo, oproti svobodě, svůj uvyklý řád, svoji spolehlivou rutinu. . „Bojím se toho, co se teď stane. Nemyslím, že bychom byli připravení na úplně nový způsob života. V Manderlay, jsme my otroci měli v sedm večeři. Kdy se večeří, když jsou lidé svobodní? Nic z toho nevíme.“ Tentokrát není prostor rozkreslený křídou, zato přibyly rekvizity. Ale především, Grace nyní o pomoc nežádá, ale naopak ji nabízí. Jenže „I Manderlay bylo místo, bez něhož by světu bylo lépe.“ Podobně nepříjemné a deprimující jako Dogville, které mě, ale omráčilo mnohem víc. Možná jsem byla na to co mě čeká už připravená. Možná mi chyběla Nicole Kidman v roli Grace. (23.07.2006)